Blog

Každý máme nějakou fobii. Někdo se bojí pavouků. To u mě nehrozí, protože jsou u nás šťastní a spokojení, vůbec jim nevadí mé pokusy o úklid jejich výtvorů a s naprosto stoickým klidem přechází i moje komentáře, když se oblepena pavučinami potácím vztekle domem. A co teprve myši! Dřív jsem skákala po židlích a dost ječela, jen se někde v okolí mihl myší ocásek, teď bez mrknutí oka likviduju mrtvé potkany a už u toho ani nezvracím. Někoho může i napadnout, že bydlím na samotě u lesa, protože se bojím lidí. Nene, je to ještě horší…

Žilo bylo jedno menší slovácké město. Jmenuje se Uherský Brod a kromě jiného má příspěvkovou organizaci zvanou Dům kultury. Jednoho dne jeho dlouholetý ředitel odešel do důchodu a tak městu nezbylo, než vyhlášit nové výběrové řízení na jeho nástupce. Přihlásilo se 12 uchazečů, kteří předložili své představy, jak hodlají tuto příspěvkovou organizaci vést a jak bude díky jejich vedení ze všech nejlepší.

Na Větrné hůrce, Bouřlivé výšiny, Vichrné návrší – tak se jmenuje jediný román, který napsala Emily Bronteová a který se stal slavným až po její příliš brzké smrti. Bohužel kritiky, které si ještě stihla přečíst, určitě neprospěly jejímu, už tak křehkému, zdraví na vlhkých a nehostinných blatech, po kterých se procházela a snila. Možná o jiném životě, možná o slávě, možná o muži podobném Heatcliffovi, který ji z těch blat odvede.