Co chystám

Krhov

Pokaždé, když odevzdám knihu do vydavatelství a její další cesta už přestane být závislá na mně samotné, protože pak už záleží na čtenářích, jestli ji najdou nebo ne, tak na pár měsíců vypnu. Ne, že bych sama chtěla, ale asi trvá nějaký čas, než na to vyprázdněné místo v mé hlavě nateče další inspirace. Na jaře roku 2021 se na cestu mezi čtenáře vydala moje pátá kniha kniha s názvem Hendrixova kytara. Tentokrát to čekání trvalo přes rok. Asi vážně stárnu, jelikož se období mezi koncem jedné knihy a začátkem té druhé nějak prodlužují. Což možná souvisí s tím, že ve chvíli, kdy se pustím do dalšího psaní, poněkud trpí mé okolí, kdy si dlouhé měsíce nemůžu pomoct a jsem značně roztržitá i nevrlá ve chvílích, kdy nemůžu psát:-)

Nicméně když se mi do hlavy vsune příběh, už s tím nic nenadělám. Náměty by byly, ale zatím drhnou o klávesnici. Třeba už nějakou dobu přemýšlím o historii místa, kde žiju. Zajímám se o ni už dlouho a nepřestává mne fascinovat, kolik se toho na tom malém kousku naší země odehrálo. Jak tudy procházela vojska nájezdníků (Mongolové, Tataři, Turci, Kuruci, Bočkajovci, Švédi, aj.), která za sebou zanechala pouze spoušť a vypálené vesnice. Jak se v určitém období našich dějin ani jedna z generací zdejších obyvatel nevyhnula nějaké katastrofě. Když nebyly války, přišla povodeň nebo mor či cholera a přeživší museli začínat znovu. Mnohdy se ptám, kde vůbec vzali tu sílu. Na tuto knihu se chystám už několik let, vím, že se bude jmenovat Místo v lese, ale začínám si myslet, že si toto téma nechávám na dobu, kdy mne opravdu nebude nic rozptylovat. Takže na důchod:-))

Jenže nedávno jsem si myslela, že napíšu pohádku. Napadla mne, když jsem pozorovala svou vnučku, kterou občas podezírám, že k nám doputovala ze světa víl, jak pojídá své nejoblíbenější jídlo - borůvky a maliny. V hlavě mi zase cosi docvaklo a když odjela (tedy byly odvezena svými rodiči), popadla jsem prázdný blok i tužku a začala psát pohádku o velice kudrnaté holčičce. Rukou a tužkou jsem naposledy psala Gabriela. Takže tímto opět dávám za pravdu všem, kteří o mně říkají, že jsem spisovatelský chameleon a každá moje kniha je úplně jiná.

Jenže. Pak nám na začátku září uletělo letadlo. Protože se na dálnici do Bratislavy asi deset minut před námi udála hromadná nehoda a dálnici nám zavřeli. A my jsme seděli v autě, pozorovali neúprosně ubíhající čas a smiřovali se s tím, že žádná Sicílie na pár dnů prostě nebude. A jak jsme tak rozebírali, kdo tuhle patálii zavinil, vzpomněla jsem si na mou kamarádku a její (zatím marný boj) s pirátem silnic. Uběhlo pár dnů a najednou mi v hlavě začaly promlouvat postavy naprosto nezamýšlené knihy. Jsou sice inspirovány skutečnými lidmi, ale tyto se sejdou v jedné knize a na 24.kilometru. Příběh se rozjel, postavy si žijí vlastním životem, pohádku jsem zatím odložila a Místo v lese také stále čeká. Však ony se dočkají:-)

A jelikož mi tato nová kniha jde až nezvykle od ruky, si tak říkám, že příští rok na podzim se na ni můžete těšit...

 

Facebook