Hendrixova kytara

To si tak jeden začne čistit zuby
 
Po každé dopsané knize mám autorskou pauzu. Což znamená, že nenapíšu ani čárku. A ani zvědavé dotazy z nakladatelství, kdy se pustím do něčeho dalšího, restartu mých autorských schopností nepomohou. Přitom námět by byl, ale drhne to a drhne. Po knize Z kopce do kopce tento stav trval asi nejdéle, až mne chvílemi napadalo, že moje spisovatelská éra nejspíš skončila a nezbývá, než se vrhnout třeba na tkaní koberečků či jinou novou kari-éru. I to se přece může stát...
 
Obálka knihy Hendrixova kytaraA pak přišel ten večer. Na Artu dávali opravdu zajímavý dokument o Beatles a mne při jeho sledování napadalo, jak si je život většiny slavných hudebníků (teď se bavíme o bigbítu čili rocku) v mnohém podobný a vlastně je to až klišé - nejdříve na ně přijde hudba a hrají na vše, na co se dá aspoň trochu hrát, pak potkají stejně zblázněné spřízněné duše, založí první kapelu, hrají po garážích a laciných klubech, potkají prvního manažera a podepíšou značně nevýhodnou smlouvu. A jsou šťastní, že můžou hrát a ještě jim za to platí. Hrozně je baví stoupat až nahoru, zruší nevýhodnou smlouvu, najdou si nového manažera a najednou mají všechno - slávu, peníze, i každou, na kterou jen pohlédnou. A zjistí, že sice můžou úplně všechno, jenže ta sláva má svůj rub i líc a začíná je ničit.. Takže zákonitě přijde krize. Drogy, hádky, únava... Někdo to nepřežije, někdo hraje i v sedmdesáti. (Já totiž čtu hrozně ráda životopisy, víte?:-)
 
Beatles dohráli svůj úplně poslední koncert na střeše, my vypnuli televizi a šli se nachystat na spaní. A jak si tak čistím zuby a dívám se na sebe do zrcadla, najednou mi to došlo. Že už nějakou dobu přemýšlím nad příběhem Hendrixovy kytary. Hendrix na ni hrál v roce 1969 a pak se ji snažil tradičně roztřískat na závěr koncertu v Royal Albert Hall. Jenže se mu to nepovedlo, takže se shodou neuvěřitelných náhod dostala až na Moravu a do jednoho domu nedaleko polských hranic. Jak se tak koukám do zrcadla, v ruce kartáček a pusu ještě plnou zubní pasty, rozjela se mi v hlavě spousta koleček, takže jsem místo do postele zamířila k počítači a začala psát nový román. 
 
Úplně jsem zapomněla, že jsem měla v úmyslu psát zcela jinou knihu, od té doby se mi hlavou proháněl příběh muže, na kterého přijde hudba a hraje na vše, na co se dá aspoň trochu hrát, pak potká stejně zblázněné spřízněné duše a založí první kapelu... Jenže na opačné straně železné opony, v systému, který bigbít považoval za hudbu zkažené západní mládeže a jeho hraní za podezřelý projev obdivu ke kapitalistickému zřízení.
 
Jak napovídá její podnázev, tato kniha má tři hlavní postavy.  Že tou první je muž, je zajímavé i v souvislosti s tím, že i moje vůbec první kniha je psána z pohledu muže. Jenže Gabriel se tak trochu nachází na opačné straně emoční škály. Ale jak tvrdí moje redaktorka Gábina, Honza pro ni představuje velmi silnou mužskou literární postavu, která má všechny znaky výrazné osobnosti vedené touhou po svobodě za každou cenu. A tak tu cenu občas platí nejen on, ale i ti, kteří ho provázejí. Tedy spíše ty, které ho provázejí. Prostě rocker se vším všudy.
 
Další hlavní postava - kytara. Jak jsem při práci na knize zjistila, kytary, na které hrála nějaká hudební ikona, se časem stanou nejen velmi dobrou investicí, ale jakýmsi Svatým grálem. Který je nejen obdivován, každý si na něj chce aspoň jednou v životě zahrát a dotknout se ho, ale také ho touží vlastnit. A tak se dost často kradou. Ale tahle Hendrixova kytara se ke svému současnému pánovi vrátila hned dvakrát. Když jsem ji viděla poprvé, připadala mi vlastně docela obyčejná. Teď už mi obyčejná nepřipadá, což je vidět i na fotkách mého kamaráda Vladana Kotschi. Do té doby jsem totiž netušila, že i kytary mohou vypadat na fotkách tak sexy a až magicky.
 
 
A třetí hlavní postava? Historie je matkou moudrosti. A právě v dnešní době je radno si připomínat, čím vším si prošla a proč. A proč jsme si různými "zajímavými" časy museli projít i my, nejen hrdina této knihy. To, co se dělo v dobách, které z naší země vyháněly ty nejschopnější, se totiž může kdykoli opakovat. Když si nedáme pozor.

Facebook