Hendrixova kytara - malá ochutnávka

Vyjde za dva měsíce a právě se sází. Tak jsem si řekla, že vám nabídnu menší ukázku z knihy, která je o jednom muži, jeho kytaře, zajímavých časech a hlavně o různých podobách svobody, za kterou se často platí.

 

Když zaparkoval auto, rozhlédl se po prázdné setmělé ulici a připadal si jako ten Belmondo, na kterém byli s Janou nedávno v kině. Upnuté džíny, kožená bunda, ostražitý pohled, ale na rozdíl od něj nemusí honit zločince po střechách. Stačí, když proběhne tmavým průjezdem, přeleze nízký plot uprostřed dvora, vejde zadním vchodem, vyběhne ošlapané kamenné schody do třetího patra, zazvoní jednou dlouze a jednou krátce a pak rychle vklouzne do dveří. V tmavé předsíni se k němu přitisklo štíhlé ženské tělo a ve chvíli, kdy se zase nadechl jemné vůně čerstvě umytých vlasů, ho přešly veškeré pochybnosti, které měl ještě ve chvíli, kdy znovu stiskl černé tlačítko zvonku u jejích dveří. 

“Zaparkoval jsi to auto zase v jiné ulici, že jo?” Šeptá mu do ucha.

“To si piš, už v tom začínám umět chodit,” zasmál se, “ale mám čas jenom dvě hodiny, promiň.”

“Za dvě hodiny se toho dá stihnout docela dost… Ale podívejme, ty už jsi docela připravený,” zavrněla jako kočka a zálibně se se o něj otřela útlými boky. “Jenže si musíš dát na chvíli pohov, máti je ještě doma. Ale to je v pohodě, stejně právě odchází na nějaký dámský sedánek.”

Nikdy ho nepřestávalo udivovat, jak Juliina matka nemá vůbec žádný problém s tím, že za její dcerou ve chvíli, kdy se zaklapnou dveře za zeťem, přichází někdo jiný.
“Tady nejde o to, že někdo jiný, ale že právě ty. Ona na tebe nějak trpí, vůbec nevím proč. Vždycky říká, že jsem si měla vzít tebe a ne Jacka. Toho, abych pravdu řekla, zrovna nemusí.”

Pokaždé, když tohle slyšel, bývalo mu Jacka líto. Nejen proto, že má doma tchyni, která s aristokraticky povzneseným výrazem krčí nos na jeho plebejskými způsoby.

“Ty vole, já mám někdy dojem, že jsem zase ve škole a bojím se, že dostanu poznámku - nesprávně držel vidličku, příliš hltal řízek, neumí správně zdravit…” stěžoval si mu jednou jejich zpěvák. “Kdyby to byla klasicky urejpaná tchýně, tak to je prostě normální, ale ty její povýšené pohledy, co na mě vrhá, když udělám něco jinak, než ona si představuje, to je vážně k posrání. Ona jen tak nadzvedne obočí a mlčí. To je asi úplně nejhorší, bo se proti tomu nedá nic dělat ani protestovat. Já se ani nedivím, že to ten ředitel školy, kterýmu původně uklízela chodby, nevydržel s nervama a radši si z ní udělal sekretářku. A stejně mu dává sodu a pořád o něm vykládá, jaký je to buran. Kdoví, co vykládá o mně těm svým kamarádkám, které na mě pokaždý zírají stejně jako ona, jako na nějaký odporný hmyz, co se neumí správně chovat. Teda, jak ty komouše nesnáším, tak si někdy říkám, že s tou buržoazií měli v něčem pravdu. Ona se nikdy nezapomene zmínit, jak se její otec setkal s Masarykem, když byl starostou a jak její dědeček byl císařský rada…  Už abychom se s Julií odstěhovali, každou chvíli máme dostat ten nový byt. A pak ať si milostivá klidně v tom svém mauzoleu uschne vzteky. Jinak to skončí rozvodem.”

Parádní pokoj starého bytu v ostravském centru se blýská naleštěnými příborníky, porcelánovými soškami a starožitným nábytkem a když se ve vysokých dveřích objeví starší dáma s dokonale urovnaným fiží na pečlivě vyžehlené halence, Honzovi najednou připadá, že se octnul v minulém století. “Dobrý večer,” pozdraví ji, ona se na něj mile usměje a jen řekne: “Ráda vás vidím, pane Steinbachu.”

“Ale mami, kolikrát ti mám říkat, že Honza se jmenuje Potočný.”  Na dceřinu námitku jen jemně zvedne koutek pečlivě namalovaných úst. “Julinko, prosímtě, zrovna tady snad nemusíme nic předstírat, že pane Steinbachu? A nevíš, kde mám kabelku?”

Tmavě rezavé vlasy, jen místy protkané stříbrem, nad hladkým obličejem s pletí, která tak připomíná stejně porcelánový obličej její dcery, se ani nepohnou, když se skloní k nalezené kabelce. Pak se narovná, nesmlouvavým okem přehlédne sukni a se syknutím z ní smete neviditelné smítko, zkrontroluje švy na punčochách a vyjde s přísně narovnanými zády do předsíně. Honza ji pobaveně pozoruje a jako pokaždé ho napadne, že má na sobě jen obyčejnou halenku a sukni a přesto vypadá jako ze žurnálu. A vypadala by tak, i kdyby na sobě měla zástěru. I tohle má její dcera po ní. 

“Bylo mi potěšením,” podá Honzovi ruku a on má najednou pocit, že by ji snad měl i políbit a málem už se k té nabízené ruce skloní, ale pak si uvědomí, že tohle gesto už dělají jen někteří Poláci a rozhodně ne rockeři. Raději se zase narovná a usměje se na její pobavený obličej.

“Aha, to je ta dnešní moderní doba,” mrkne na něj koketně a obuje si vyleštěné lodičky. Je to zvláštní, kdyby s ním koketovala nějaká jiná žena jejího věku, připadala by mu směšná, jenže ona směšná není. To je asi ten rozdíl mezi dámou a obyčejnou ženou, tohle mrknutí ho vlastně až potěšilo a cítil se tak podivně poctěn. Přistoupí ke dveřím bytu, otevře je, dáma jimi projde a na chodbě se otočí. “Ano, ano, džentleman se pozná vždy a všude. A málem bych zapomněla, pozdravujte vašeho strýčka, žije pořád ještě ve Švýcarsku, že?” A pak důstojně sejde dolů po schodech.

“To je neuvěřitelný. Jak ty to s tou mojí máti děláš? To opravdu nechápu,” zakroutí Julie hlavou, pak ho chytne za ruku a odvede ho do ložnice. Kde rozsvítí lampu a on jen naprázdno polkne, když ji pozoruje, jak si v jejím teplém světle rozpouští vlasy, které jako měděná záplava těžce dopadnou na křehká ramena v bílé průsvitné halence.

“Já to vlastně taky nechápu,” vrhne se k ní a zaboří do té voňavé a lesknoucí se hromady vlasů nos. “Jéžiš, ty tak úžasně voníš. A seš si jistá, že se Jacek nevrátí dřív?”

“Kdepak, dneska hrají Rusalku a tam je strašně moc opon a kulis a efektů, takže se ze zákulisí nehne ani na krok,” šeptá Julie, když mu začne rozepínat košili. “Vůbec nemusíš mít obavy…”

Měl by mít výčitky svědomí, že nasazuje parohy zrovna svému kamarádovi a zpěvákovi jejich kapely, a občas je i má. Jenže pak znovu uvidí Julii a její tvář víly s velkýma zelenýma očima, zahlédne pohyb jejích jemných paží a ucítí tu vůni, kterou kolem sebe šíří, a veškeré výčitky ho přejdou. Něco ho k ní přitáhlo hned v prvním okamžiku, kdy jim ji Jacek před dvěma roky představil, cosi vzdáleného v čase, jakoby měli stejnou krev a stejné nastavení, nedokázal si to vysvětlit a tak nad tím raději přestal přemýšlet. A když se na něj poprvé upřeně podívala, věděl, že ona cítí to samé. Skutečně se dost brzy hodilo, že Jacek pracuje v divadle, takže po večerech nebývá doma a jeho žena připomínající drobnou porcelánovou panenku toho dokázala využít, i když si byl naprosto jistý, že jenom s ním. Necítil se zrovna nejlépe, když si mu Jacek nedávno stěžoval, že je v tom bytě s tchýní za dveřmi ložnice tak nervózni, že se mu poslední dobou občas ani nepostaví, už aby byli pryč…A ani Julii se skoro nikdy nechce…”Někdy si říkám, jestli nemá někoho jinýho, jenže Julie by se jen tak s někým nezahodila, aspoň v tom mám jistotu. Vlastně dodnes nechápu, co vidí na mně,” smutně potáhl a nevrle odehnal jednu z natěšených fanynek. “Tak to vidíš, moh bych mít bab a já chci jenom tu svoji.” A Honza jen účastně kýval hlavou a vlastně ho chápal. Taky od té doby, co běhal za Jackovou ženou přes dvory, valnou většinu nabízejících se fanynek míjel bez povšimnutí. Julie totiž naprosto nezapadala do davů holek, které po nich natahovaly ruce po každém koncertě, a proplouvala mezi nimi s povzneseným úsměvem jako záhadná labuť. Až Honzovi připadalo, že i jeho vlastní krásná žena vedle ní vypadá jen jako nějaká hezká vesničanka. A všechny přítelkyně i manželky kluků v kapele ji svorně nesnášely. 

“Víš co, já když tu tvoji matku občas vidím, tak si ji, a ani nevím proč, představuju na koni, v takových těch rajtkách a naleštěných holinkách. Sakra, jak já nesnáším ty podprsenky, každá má to rozepínání nějak jinak.”” 

“To jo, ona fakticky v mládí jezdila na koni, dokonce vyhrála i nějaké závody, si představ. Jenže pak jim vzali všechno, i ty koně a stáj, a bylo po ježdění. Jo, moje matka, to bývala femme fatale… Ty si fakt nešika, a přitom máš jinak tak šikovný prsty…”

“A ty ses někdy učila jezdit na koni? A co to je ta fém fatál, to jsem ještě nikdy neslyšel?”

”Prostě osudová žena, ty hlupáčku. Někdy si říkám, jestli můj otec zdrhnul za kopečky jenom kvůli komoušům nebo spíš před mojí matkou, protože nezvládl ty davy ctitelů. A ne, mě už se teda žádný jezdecké závody netýkaly. Tady a v téhle době? I když…,” mrkla na něj a konečně rozepnutou podprsenku odhodila na pelest postele, “na koníčkovi vlastně jezdit umím, chceš to předvést?”

Když s ní upadl do měkkých peřin starodávné postele, zašeptal jí do ucha: “Ty jsi ale vážně kvítko, to by do tebe člověk vůbec neřekl, a přitom na první pohled vypadáš, že tě právě tohle vůbec nezajímá…” Do oken ložnice svítí úplněk, který se právě vyloupnul na jarní oblohu a někde o pár ostravských ulic dál Rusalka pěje k měsíci zavěšenému nad jevištěm.

 

 

 

*****

“Ahoj Šimone, co tady děláš?” Kolem pasu měla uvázanou zástěru a šmouhu od mouky na nose, a jemu to připadalo tak roztomilé, že měl chuť tu mouku smáznout dlaní a pohladit tvář, kterou poslední dobou vídal i ve svých hodně divokých snech.

“Promiň, že otravuju, Jani. Jenom jsem potřeboval něco probrat s Honzou, ale on asi není doma, co?”

“Kdepak, znáš ho, zase někde lítá. Vidíš, a já myslela, že máte zkoušku. Tak jsem to asi popletla…Půjdeš dál?”

“Já ti nevím, a nebudu rušit?” Když si v předsíni zouval boty, napadlo ho, že teď právě Honzovi trochu pocuchal alibi a ten mu asi moc nepoděkuje.

“Ale poď, stejně bych tady byla sama, malá je u babičky. Jak začala chodit do školky, je pořád nemocná a já už si potřebovala trochu orazit.” 

“A proč si taky někam nevyrazíš?”

“S kým, s Honzou? Prosím tě…,” pousmála se a on si všiml, že ještě smutněji než dřív.

“No, tak třeba s kamarádkama.” 

“Ale prosímtě, znáš to, vlastně ještě neznáš, všechny mají malý děti, a to je vždycky na dlouhou domluvu kvůli hlídání. Tak se přece posaď. A dáš si se mnou kafe?”

Přikývnul, rozhlédl se po útulné kuchyni vonící právě pečenou buchtou a pozoroval Janu, jak se natahuje pro hrnečky do horní skříňky. Sukně se jí vyhrnula a on si jako už poněkolikáté všiml, jak úžasné má nohy.  

“A… vážně nechceš někam zajít? Když nemůžou kamarádky, tak můžeš třeba se mnou.” Nečekaná odvaha mu až vyrazila dech a tak raději sklonil hlavu, aby neviděla, jak mu hoří tváře.

Udiveně se otočila od sporáku, na kterém začínala pískat konvice s vodou. “Ty si vážně hodný, ale já nevím…”

“A proč ne, když můžeš? Poď, zajdeme někam na večeři, já tě zvu!”

Zvedla konvici, vypnula plyn, zalila připravené hrnečky, a pak pokrčila rameny. “Vlastně máš pravdu, proč ne? Ta buchta bude stejně za deset minut hotová… Tak víš co? Chvíli počkej, hodím něco na sebe, jo?” Když zmizela v koupelně, Šimon si zamyšleně míchal kávu a přemítal nad tím, jestli si právě ještě víc nekomplikuje život. Trhnul  sebou, když vykoukla ze dveří koupelny a zamávala na něj zdviženým prstem.

“To mi taky nemůžeš něco říct? Celou dobu tady chodím s bílým nosem a ty nic!” 

“Tobě to sluší i tak,” chtěl odpovědět, ale raději mlčel.

Byla tak krásná. Celou dobu, co ji znal, jen zdálky obdivoval její dlouhé tmavěplavé vlasy, vysoké štíhlé nohy a hlavně ty oči… Připomínaly mu oči raněné laně. Míval kvůli tomu občas výčitky svědomí, protože kamarádovi se přece do zelí neleze, a když pozoroval, jak se dívá na svého muže, bylo mu jasné, že u ní by právě on neměl nikdy šanci. Co jsem já? Jenom mladý hubený kluk, co buď hraje nebo se pořád učí na zkoušky, jejímu muži sahám tak akorát po ramena, takže si mě ani nevšimne, protože vidí jenom jeho. A tak se snažím alespoň ve chvílích, kdy Honza úplně zapomene, že má s sebou manželku, posadit vedle ní a nechat zase ji zapomenout, že jen čeká za stolem mezi ostatními ženami muzikantů, až si na ni Honza možná vzpomene. A mám na něho čím dál větší zlost, jak ji zanedbává, tuhle stále smutnější laň, kterou já bych nosil na rukou až do konce života. Je to těžký, mít svůj vzor a přitom objevovat stále větší šmouhy na jeho dříve bezchybném obraze. Jenže tyhle šmouhy nejsou od mouky, ty jsou od pěkně černých sazí. Ona to samozřejmě neví, a nikdy se to nedozví. Jak se její muž s tím svým povzneseným výrazem baví tradičním hemžením nadšených fanynek, které ztratily poslední zábrany. A pak už jenom sleduju, jak si pohledem vybere tu nejhezčí, usměje se ni, ženská okamžitě roztaje a Honza na chvíli zmizí s novým doprovodem někde v ústraní. A když se vrátí, tváří se, jakoby se nic nestalo a pak se objeví ta, kterou si vybral, většinou dost rozcuchaná, a on už si jí většinou ani nevšimne a začne zase rozebírat, kde a co budeme hrát příště. A přitom má doma tak krásnou ženu, kterou já bych teda nikdy nepodváděl.

Jenže dokud to byly jen náhodné známosti, dalo se to přehlédnout, prostě bigbít, co naděláš. Jenže teď to táhne s Magdou. A přitom celou dobu tvrdil, že nechce žádnou zpěvačku, že s ženskýma v kapele jsou jen problémy, a zničehonic změnil názor. Stejně je to jeho vina, že odešel Jacek, a přestali jsme hrát Child in Time, i když lidi právě tuhle písničku neuvěřitelně milujou, protože nikdo jiný ty vejšky prostě nevytáhne. Dokonce si ode mne jednou půjčil byt, a pro klíče si tenkrát přišla Magda. Ostatní dělají, že nic nevidí, protože vědí, že až budou mít podobný zástoje oni, taky to nebude nikdo komentovat. Už mě s tím vážně štvou, pokrytci jedni. To já, až si najdu pravou, tak jí budu věrný, ať se děje, co se děje. A kdybych měl takovou ženu jako je Jana, tak bych klidně praštil i s bigbítem.

“Ty Jani, nepřipaluje se ta buchta?”

“Jé, já na ni úplně zapomněla!” Vběhla do kuchyně, popadla utěrku, otevřela troubu, vytáhla pekáč a chvíli ho pozorně zkoumala. “To bylo na poslední chvíli, ještěže sis toho všimnul,” otočila se k němu celá zrůžovělá a on jen polknul. Hospodyňka v zástěře zmizela a místo ní stála v kuchyni bohyně. Já toho Honzu prostě nechápu…

 

Už chvíli ji pozoruje, jak zkoumá jídelní lístek a směje se mu, když ji pobízí, aby si klidně vybrala to nejdražší, protože on včera dostal vyplacené honoráře, takže se můžou pořádně rozšoupnout. Už zase cítí to podivné lechtání v břiše, které ho poslední dobou překvapí, kdykoliv se na něj Jana podívá. 

“Z tebe se stává vážně kavalír, to se v našem okolí jen tak nevidí… A dáme si i víno, na to tě zvu pro změnu já,” rozesměje se ještě víc, když Šimon protestuje, protože ji přece pozval on.

“A víš co? Jsem vážně ráda, že ses stavil. Stejně jsou ty neplánované akce nejlepší a já už málem zapomněla, jaké to je. Od té doby, co malá narodila, tak se neplánovaně nedá dělat vůbec nic. A hlavně ne s Honzou.” Tváří jí opět přejede stín, možná si právě teď uvědomila, že by mnohem raději v téhle restauraci seděla se svým mužem a ne s někým, kdo vždycky bude jen nechtěná náhrada, napadne Šimona.

“To jsem rád, že jsi ráda.” Proboha musím se držet, nesmím na ni koukat tak zamilovaně, přece nechci, aby se mi vysmála. Pak by to ještě řekla Honzovi a ten se na mě podívá s tím svým povzneseným úsměvem jako vždycky, a já si zase budu připadat jako malý kluk, kterým podle něho stejně jsem. A všichni v kapele si ze mě budou dělat akorát srandu. Kdepak. Musím být zábavný, vyrovnaný, dělat, že se nic neděje a užít si dnešního nečekaného dárku v podobě hodin, kdy ji mám jen sám pro sebe. V to jsem vlastně nikdy ani nedoufal. 

Láhev už je téměř prázdná, popelník téměř plný a Janě zčervenaly tváře. Oči jí svítí, je veselá a zábavná, raněná laň zmizela a je tu ta krásná holka jako dřív. Než si vzala Honzu.

“A jak se vlastně máš ty? Nějaký nový objev na obzoru?”

“Já? Ne, mě ty naše občas šílený fanynky vůbec nezajímaj, jsou to krávy. Kdybych neměl bubny, tak si mě ani nevšimnou.” Sakra, to jsem asi neměl říkat, určitě si zase vzpomněla na Honzu. “Já si prostě chci počkat na tu pravou, víš?”

“Hm, to bych ti přála…,” vyfoukla kouř a chvíli pozorovala, jak jeho kroužky stoupají k našedlému stropu. “A taky bych ti přála, aby ti to vydrželo. Honza si asi taky myslel, že já jsem ta pravá a poslední dobou mám dojem, že na to nějak zapomněl.” 

Panebože, já měl držet hubu, ať je to, jak je to, je to kamarád a s těma se drží basa.

“Ale tak to není, on tě má vážně rád a za to nemůže, že je kolem bigbítu tolik bab, a jsou jako utržený z řetězu. Ale on si jich stejně nevšímá, protože ví, že to nestojí za to. Hele, Klíma, jak se vrátil z Anglie, tak vykládal, že tam mají heslo sex, drogy a rockenroll, tak u nás je to holt baby, chlast a rokenrol. Ale to se jen tak říká, víš? My už vlastně nejsme bigbíťáci, teď jsme rockeři, protože se začíná říkat, že hrajeme rock a ne bigbít, to je docela sranda, že jo?” Usilovně se snažil odvrátit její pozornost a odvést řeč, a přitom propadal stále větší panice, jak se do všeho začíná zamotávat, protože ona ho chvíli upřeně pozorovala a pak řekla:

“Hm, rockeři nebo bigbíťáci, to je úplně jedno. Ten podivný vztah k ženám asi máte všichni. Jako by to bylo jenom nějaký užitkový zboží, ženská má s váma jen sedět, obdivně zírat a držet hubu.”

“Tobě to tak vážně připadá? K těm, co k nám patří, se přece tak vůbec nechováme. My za to přece nemůžeme, že některý baby nemají zábrany a jak vidí muzikanta, tak jsou vážně šílený.”

“Prosímtě, to jsou jenom výmluvy. Neříkej mi, že ti to zase až tak vadí, že se vůbec nemusíš snažit. A jestli chceš vážně najít tu pravou, tak asi musíš hledat někde jinde než na bigbítu.”

Kdyby jen věděla… To, kam se původně příjemný rozhovor, stočil, k tématu podobnému zrádné bažině, Šimonovi začínalo vadit. A usilovně přemýšlel, jak z ní co nejrychleji vycouvat. Jenže Jana už v ní vězela až po krk.

“Mě už to stejně nebaví chodit na ty koncerty, poslouchat pořád tu samou hudbu a být tam jen za ozdobu, které si stejně nikdo nevšímá, protože musíte pořád rozebírat ty vaše muzikantské záležitosti. Jaký zrovna nefunguje zesilovač, komu praskla struna, kdo byl špatně nazvučený a nebyl tím pádem vůbec slyšet, která skupina má zase novou desku, a co budete hrát příště. Je to pořád dokola.”

“Ale tak Jani, to přece…! ” Jéžiši, co jsem to udělal, proč jsem sem chodil?

“Nic mi nevykládej, tak to prostě je, Šimone, já přece nejsem blbá. Já už jsem si na ty fanynky a jejich obdivné pohledy zvykla, ale poslední dobou mám takový divný pocit… Víš, kdyby to byl jenom nějaký úlet po koncertě, tak nad tím mávnu rukou, i když by mě to asi štvalo. Koneckonců, věděla jsem od začátku, koho si beru, ale teď mám dojem, že je to něco vážnějšího.”

“To teda určitě ne, to bych něco věděl.” Sakra, mně se snad zavaří mozek, nejradši bych se zvedl a právě od téhle debaty utekl.  “S tím si nelam hlavu, Honza je prostě takový, nemůže za to, že se na něj ženský tak lepí, tak to mají všichni muzikanti. Já nevím, co to kolem tý muziky je, to víš, po koncertě je člověk sice unavený, ale přitom jako nabitý elektřinou a nechce se mu vůbec spát a tak si dá pár piv nebo panáků a je rád že je mezi lidma, mezi kterýma si může odfrknout, a…”

“Jo, to taky vím, já vím, jaké to kolem té vaší muziky je, ale poslední dobou je můj muž ještě rozlítanější než dřív, věčně není doma a nemá čas. Protože i když je se mnou, jakoby byl duchem někde jinde, opravdu ho podezřívám, že má nějakou milenku. A doma si plní jenom povinnosti, aby byl klid. A mezi ty povinnosti zřejmě patří i protáhnout manželce komínek!” Když rozzlobeně típala nedopalek v přeplněném popelníku, jakoby drtila i svého muže, na kterého najednou měla až palčivý vztek.

“Cože? Jaký komínek?” Simon zrudnul a došla mu slova. Nikdy ji tak otevřeně o sexu mluvit neslyšel a až ho zarazilo, jak se právě k Janě podobné výrazy nehodí.

“No nedělej, že nevíš, že tohle říká, já ho jednou totiž slyšela.”

Jéžiš, ten Honza je fakt vůl. A já jsem taky vůl, že jsem se do téhle situace vůbec dostal. Nakonec se ho ještě musím zastávat a přitom s ní vlastně souhlasím. “Prosímtě neblázni. Že je občas s nějakou vidět, to tak ke všemu patří, zajde s nima na kafe, jako třeba s tou naší zpěvačkou, co občas zaskakuje, potřebuje s ní probrat nějaký věci kolem písniček… To přece vůbec nic neznamená.”

“S kterou zpěvačkou? S tou Magdou?” Zapíchla do něj oči a Šimon by si nejraději nafackoval.
“No, ona s náma přece občas zpívá, tak na tom není nic divného, ne?”

“Vidíš, a o té mi zrovna nedávno tvrdil, že se mu vůbec nelíbí a že s ní už stejně nebudete spolupracovat. A že se s ní vidí jenom na koncertech… Tak jo, teď je mi to konečně jasné, takže s tou to táhne, že mám pravdu?” 

“Jani, neblázni, já přece nic neřek. Nedáš si ještě jednu kávu? Přece jenom jsme tu flašku asi vypili moc rychle,” úpěnlivě zaprosil, ale ona ho už ani nevnímala.

“Ani jsi nemusel nic říkat, protože ono to není jenom občas na kafe, že jo? Já je totiž jednou viděla a pak mi tvrdil, že to byla jen náhoda a že s ní vůbec nikam jindy nechodí. Já to věděla… A ty to víš taky, že jo?” 

“Já nic nevím, vážně… Pane vrchní, pivo prosím vás! Chceš taky něco?”

Jen zprudka zakroutila hlavou. “Prosímtě Šimone, já vážně nejsem blbá! Vy všichni přece držíte spolu a kryjete si záda. Jak jsem mohla být taková husa a věřit mu? Já to celou dobu tušila, ale pořád jsem se přesvědčovala, že mu křivdím a že mi jenom ta mateřská leze na mozek. A…,” znovu se mu upřeně podívala do očí tak, že se mu úplně zvedl žaludek. “A úplně stejný pocit jsem měla pokaždé, když jsem ho viděla s tou nafoukanou Julií!”

“Ale o tom já fakt vůbec nic nevím,” začal až koktat, vděčně se vrhnul na právě donesené pivo a málem ho vypil naráz jenom proto, aby už nemusel odpovídat.

“Jo, s Julií! Tak proto tenkrát přišel domů s tím monoklem a Jacek s váma zničehonic přestal zpívat! On prostě zjistil, že má parohy až do druhého patra, co?” 

“Já o tom fakt nic nevím, promiň.” Šimon upřeně pozoroval ubrus na stole a věděl, že jakmile zvedne hlavu a podívá se jí do očí, tak jen potvrdí to, co stejně věděli všichni. Kromě Jany. Jak si jednou zlomil těsně před začátkem Rusalky hlavní sólista opery nohu a zrušili představení. Jak já jsem byl tenkrát na Honzu naštvaný, že něco takového mohl udělat kamarádovi. Jenže, co bych udělal já, kdyby mi teď Jana řekla, ať s ní jdu domů? Opravdu bych nešel? 

Jana se rozvzlykala a prudce se zvedla od stolu. Ten se zakymácel, už prázdná láhev se skutálela na zem, kde se roztříštila na spoustu střepů. Jana zmizela na záchodě, ke stolu přiběhl číšník se smetákem, nad jeho omluvami jen mávl rukou, pak přinesl účet a Jana se stále nevracela.

Cítil se hrozně, protože věděl, že právě teď se rozbila nejen ta láhev. Protože trhlina, kterou způsobil a přitom skutečně nechtěl, se bude šířit a postupovat dál a dál. A jestli se Honza dozví, že to byl právě on, kdo stál na úplném počátku té trhliny, už mu nikdy nebude věřit a třeba ho vyhodí i z kapely. A to by asi nepřežil.

Konečně se vrátila ke stolu, kolem zarudlých očí měla ještě tmavé šmouhy, jak se usilovně snažila setřít pečlivě namalovaný make-up, který se nadobro rozpustil slzami.

“Já už to zaplatil, tak můžeme jít, jestli chceš.”

Když jí v šatně pomáhal do kabátu, dokázal skrz úplně stažené hrdlo jen zašeptat: “A nechceš radši doprovodit domů?”

“Ne, jsi hodný a děkuji za večeři, ale já půjdu sama, vždyť je to jenom kousek.”

“Zvládneš to?” Zeptal se až venku před restaurací, do vlasů jí padal déšť a místo očí měla v té polotmě jen hluboké černé zoufalé rány.

“A co jiného mi zbývá, než to zvládnout?”

“Jani, já vážně netušil, že to takhle dopadne, já jsem jenom chtěl, abys nebyla smutná a sama. Promiň, fakt promiň.”

“Ty za to přece nemůžeš,” potřásla hlavou, vlasy už měla nasáklé deštěm, stejně jako tvář a jeho při pohledu na ni až rozbolelo srdce. 

“Já tohle vážně nechtěl, já tě mám totiž rád a nejsem rád, když jsi smutná, víš?” Natáhl k ní ruku a chtěl jí ten mokrý obličej utřít, ale ona ucukla a znovu potřásla hlavou.

“Tak to se ti teda fakt povedlo. Ale neboj, já vím, že ty jsi hodný kluk, neboj, já mu neřeknu, že to vím od tebe. A co, stejně to už asi ví celé město a jenom já jsem ta úplně slepá kráva.”

Stále se mu nepodívala do očí, a on pochopil, že ta trhlina je i mezi nimi. Nikdy mu neodpustí, že právě on byl poslem špatných zpráv, před kterými už nemůže dál zavírat oči. Protože teď už jen netuší, ale konečně ví. A posly špatných zprávy kdysi dávno rovnou popravili. Tak teď už i on ví proč…
Když pozoroval, jak Jana mizí v upršené tmě, najednou si přestával být jistý, jak to vlastně bylo. Opravdu nechtěl nic říct? Možná všechny ty lži a předstírání už prostě nemohl unést, možná právě on nechtěl být tím, kdo bude lhát ženě, kterou teď musí definitivně pustit z hlavy. Tuhle nejistotu si pro změnu asi do konce života neodpustí on… Sice jsem se dnes večer chtěl ještě učit, ale po téhle večeři bude nejlepší někde se ožrat. Vlastně mi volal Jacek, že mají kolaudaci nového bytu, tak třeba ještě neskončili. Stejně je to zvláštní, že se po tom průseru, kdy svou ženu našel v posteli s nejlepším kamarádem, nerozvedl s ní, ale s kapelou. A v jejich novém obýváku na Honzu určitě nenarazím, to už bych právě dnes vážně nezvládl.

Facebook