O zajímavých časech

Leden 2021

May you live in interesting time (Nechť žijete v zajímavých časech) - tak zní jedno staré anglické přísloví, které je často uváděno jako překlad staré čínské kletby. I když ta tedy zní poněkud květnatěji: Raději žít jako pes v pokojném období, než jako člověk v období chaosu/války. Poprvé jsem na toto přísloví narazila při četbě knihy Zajímavé časy mého oblíbeného spisovatele Terryho Pratchetta a od té doby nad ním často přemýšlím. Poslední dobou ještě častěji, protože mne napadá, že i my právě v takových časech žijeme. Asi nemá cenu dál rozebírat…

Ony ty zajímavé časy totiž bývají skutečně zajímavé až po nějaké době, tedy až je ve zdraví přežijeme a pak o nich můžeme vyprávět třeba vnoučatům. A jedním z jejich mála kladů je to, že si pak dokážeme mnohem více vážit časů normálních, které nám předtím, než normální být přestaly, připadaly místy až nudné. Měla jsem to štěstí, že jsem ty naše současné a společně prožívané zajímavé časy strávila psaním, takže mi ty karantény vadily jen občas, kdy mi začalo být čučno po společnosti a vzdálených obzorech. Psaní knih je vlastně také taková dobrovolná karanténa, jelikož stejně sedím zavřená v pracovně u počítače a okolí si už zvyklo, že mě má nechat na pokoji, jinak cením zuby. Tímto chci skutečně vyjádřit velký obdiv všem, kteří na rozdíl ode mne neměli takové štěstí…

Minulý týden jsem konečně dopsala, lépe řečeno doupravovala, dopřepisovala a doškrtala, svoji pátou knihu s názvem Hendrixova kytara. A s velkým sebezapřením ji odeslala redaktorce Gábině, která je už zvyklá, že mi musí texty pokaždé vyrvat menším násilím (hlavně  poukazováním na dohodnuté termíny). Protože já pokaždé trpím utkvělou představou, že bych to měla celé ještě jednou přepsat a možná napsat úplně jinak… A vůbec, neměla bych raději napsat něco jiného…???
Spisování knih má totiž oproti jiným uměleckým profesím jednu velkou nevýhodu (vlastně několik zdánlivě menších nevýhod). Kromě toho, že trvá dost dlouho, než knihu napíšu (většinou rok až dva), jsem během tohoto období občas mírně mimo. Což se projevuje například tím, že se zvednu od počítače, jdu si protáhnout záda a dělat něco užitečného - například upéct tvarohovou bábovku, abych si těsně předtím, než ji šoupnu do trouby, uvědomila, že jsem do té bábovky zapomněla dát tvaroh. Nedivte se, když mi do toho pečení celou dobu kecají dvě postavy, které potřebují vypilovat dialog.
Pak knihu odevzdám s pocitem rodiče, kterému vzali dítě a teď ho začnou rozebírat na součástky, poukazovat na jeho chyby a mluvit mi do výchovy. Ale hlavně, jakmile jednoho dne vyjde, už se na něm nedá nic spravit. A nějakou dobu trvá, než se rodič dozví, jak si to dítě vede ve velkém světě, ve kterém už nemá šanci ho ochránit. Žije si svým životem a rodič jenom občas dostane nějakou zpětnou vazbu, díky které zjistí, jestli vychovával dobře. Na druhou stranu, doba, kdy měl dítě jenom ve své péči, určitě stála za to a velmi si ji užil… Jinak by to přece nedělal, ne?

Téma zajímavých časů mne napadalo i při samotném psaní, protože hlavního hrdinu a jeho životní cesty ovlivnily zase jiné zajímavé časy, které už chválabohu máme za sebou, někteří si je už ani nepamatují a mnozí je už nezažili. A můžeme o nich vykládat dětem nebo vnoučatům. Vlastně to vypadá, že zajímavé časy jsou dost často a ty nezajímavé máme jen na krátkodobé vydechnutí.

Takže milí čtenáři, přeji vám lepší rok 2021 a nechť už konečně všichni žijeme v takových krásně nudných a nezajímavých časech…

PS. Hendrixova kytara vyjde v dubnu.

A proč zrovna Hendrixova kytara? (srpen 2019)

Po každé dopsané knize mám autorskou pauzu. Což znamená, že nenapíšu ani čárku, sebekratší článek smolím několik dní a ani zvědavé dotazy z nakladatelství, kdy se pustím do něčeho dalšího, restartu mých autorských schopností nepomohou. Samotnou mne to mrzí a prsty občas svrbí, protože mě psaní skutečně baví, vlastně tuto činnost považuji za jednu z nejlepších meditací, kdy píšu a píšu a vůbec nevím, kolik uběhlo času. Ale jak si v tomto nepsavém období sednu za počítač a snažím se, cítím místo lehkého plynutí a radosti jen drhnutí šmirglpapíru uvnitř hlavy a únavu z marné snahy. Přitom námět by byl, ale drhne to a drhne. Po knize Z kopce do kopce tento stav trval asi nejdéle, až mne chvílemi napadalo, že moje spisovatelská éra nejspíš skončila a nezbývá, než se vrhnout třeba na tkaní koberečků či jinou novou kari-éru. I to se přece může stát...

A pak přišel ten večer. Na Artu dávali opravdu zajímavý dokument o Beatles a mne při jeho sledování napadalo, jak si je život většiny slavných hudebníků (teď se bavíme o bigbítu čili rocku) v mnohém podobný a vlastně je to až klišé - nejdříve na ně přijde hudba a hrají na vše, na co se dá aspoň trochu hrát, pak potkají stejně zblázněné spřízněné duše, založí první kapelu, hrají po garážích a laciných klubech, potkají prvního manažera a podepíšou značně nevýhodnou smlouvu. A jsou šťastní, že můžou hrát a ještě jim za to platí. Hrozně je baví stoupat až nahoru, zruší nevýhodnou smlouvu, najdou si nového manažera a najednou mají všechno - slávu, peníze, i každou, na kterou jen pohlédnou. A zjistí, že sice můžou úplně všechno, jenže ta sláva má svůj rub i líc a začíná je ničit.. Takže zákonitě přijde krize. Drogy, hádky, únava... Někdo to nepřežije, někdo hraje i v sedmdesáti. (Já totiž čtu hrozně ráda životopisy, víte?:-)

Beatles dohráli svůj úplně poslední koncert na střeše, my vypnuli televizi a šli se nachystat na spaní. A jak si tak čistím zuby a dívám se na sebe do zrcadla, najednou mi to došlo. Že už nějakou dobu přemýšlím nad příběhem Hendrixovy kytary. Hendrix na ni hrál v roce 1969 a pak se ji snažil tradičně roztřískat na závěr koncertu v Albert Hall. Jenže se mu to nepovedlo, takže se shodou neuvěřitelných náhod dostala až na Moravu a do jednoho domu nedaleko polských hranic. Jak se tak koukám do zrcadla, v ruce kartáček a pusu ještě plnou zubní pasty, rozjela se mi v hlavě spousta koleček, takže jsem místo do postele zamířila k počítači a začala psát nový román. 

Úplně jsem zapomněla, že jsem měla v úmyslu psát zcela jinou knihu, od té doby se mou hlavou prohání příběh muže, na kterého přijde hudba a hraje na vše, na co se dá aspoň trochu hrát, pak potká stejně zblázněné spřízněné duše a založí první kapelu... Jenže na opačné straně železné opony, v systému, který bigbít považoval za hudbu zkažené západní mládeže a jeho hraní za podezřelý projev obdivu ke kapitalistickému zřízení.

A že mám psát právě tuto knihu, mi dokazuje to, že nad ní přemýšlím téměř pořád, za volantem auta, při procházkách se psy, při vaření nebo uklízení a když usednu ke klávesnici, zapomínám na čas a psaní si zase užívám. Nic nedrhne a vše plyne...
Jak se bude jmenovat? To je přece úplně jasné, ne?:-)

Kateřina Dubská

https://www.jota.cz

https://knihkupectvi-spalicek.webnode.cz/