Když píšu novou knihu, většinou má pracovní název, který se téměř pokaždé objeví i na její obálce. Ta, která vyjde letos v listopadu, měla název 24.kilometr. Vcelku seděl, jenže pak se mi do textu vnutila ještě jedna původně vůbec nezamýšlená postava (to se tak někdy stane:-) a ta mi poněkud zkomplikovala trasový rozvrh. A protože znám své čtenáře, vím, že špatně snáší faktické nepřesnosti, a ty se mi pak objeví v mailu jako bumerang omylů. Takže mi nezbylo nic jiného, než si znovu prostudovat už dokončený text, cesty svých literárních postav a jejich polohu na dálnici, která v knize sehraje dost podstatnou roli. A znovu si celý úsek dálnice, na které se mé postavy vyskytly, projet na sedadle spolujezdce. Pozorně jsem sledovala tabulky s kilometry a jak to kolem dálnice vypadá. Velmi jsem si gratulovala, že jsem se neřídila pouze podle mapy, protože na nich opravdu nevidíte, že úsek, o kterém jste původně psali, je ohraničen protihlukovou stěnou, takže jistá auta tím pádem nemohou vyletět z dálnice. Jenže čísla v názvu knihy také přinášejí jistá úskali. Napsaná vypadají pěkně, ale zkuste je vyslovit třeba v knihkupectví. Například řadovou číslovku 43. nebo 33.
Takže jsme se nakonec shodli na čísle 30. Sice v těchto místech rovněž brzy vznikne protihluková stěna, ale s tím už se nedá nic dělat:-))
Psaní knih je činnost plná nečekaných překvapení, které někdy pobaví, někdy také děsí. Protože ve mně dost zatrnulo asi před týdnem, kdy ve zprávách informovali o hromadné nehodě s oběťmi na životech na dálnici D2 právě na 24. kilometru. Ta nehoda, o které píšu já, se rovněž odehrála na začátku září.
Všechno zlé je k něčemu dobré...
(leden 2023)
Člověk míní, inspirace a různé události mění. Po roce obvyklého autorského odpočinku, (což je taková moje eufemistická výmluva, protože pak musím na rovinu přiznat, že mi po vydání knihy nějakou dobu psát nejde, i když se snažím sebevíc), jsem se konečně do psaní pustila. Začala jsem psát pohádku. Bavila mne, protože mne napadla při pozorování mé krásné vnučky a tak se, jak už je v naší rodině zvykem, začala pomalu stávat literární postavou. A pak jsem jednoho letního večera zvedla mobil a následně se poněkud zhroutila. Zasáhla mne smrt kosící v mém nejbližším okolí. Koneckonců si na toto téma můžete přečíst můj poslední blog Projdi si smutkem...
Chtěla jsem smutku uniknout, protože právě tato emoce je až všestravující a kreativitě nepřidá. Takže jsme se vydaly na čtyřgenerační výlet těsně na konci sezóny - já, moje maminka, moje dcera a vnučka. Na ten den zřejmě nikdy nezapomenu, protože se od rána spojily snad všechny síly, aby nám ten výlet překazily. Až se jim to definitivně povedlo na dálnici do Bratislavy, odkud jsme měly odletět na Sicílii. Jenže - hromadná nehoda tu dálnici uzavřela na tři hodiny, letadlo odletělo bez nás a bylo po dovolené. A když tak sedíte v autě, bezmocně sledujete ubíhající čas a snažíte se nepočítat všechny ty zbytečně vynaložené peníze, napadají vás různé věci. Třeba úplně nová kniha, kterou odstartovala moje dcera sedící za volantem slovy: "To by byla asi zajímavá kniha na téma, co všechno se může stát, když nedojedeš včas tam, kam jsi původně chtěla."
"Ale prosím tě, na tohle téma už vzniklo tolik knih i filmů," mávla jsem tehdy trochu otráveně rukou.
Jenže... Abych to shrnula, právě dopisuji knihu jménem 24. kilometr, a hádejte, jaké má téma?
Ono mi totiž v dnech následujících náš nepovedený výlet došlo, že mnohé děje náhodami nejsou a každá událost má své viníky i oběti. A je zajímavé přemýšlet nad tím, jak se ti viníci i oběti vůbec do podobné situace dostanou. Všechny mé předchozí knihy mi zabraly mnohem více času za pracovním stolem, moje šestá kniha jenom půl roku, což je můj osobní rekord, nad kterým stále vrtím hlavou. A vyjde letos.
Gabrieloviny
Vždy jsem si přála slyšet Gabriela. Už od chvíle, kdy před téměř deseti lety vyšla moje prvotina Člověk Gabriel. Nějak jsem si pro něj představovala hlas Eduarda Cupáka nebo Miroslava Moravce, jenže právě tito majitelé sametových hlasů už bohužel žádnou audioknihu nenačtou. A ač jsem se snažila, za těch deset let Gabriel stále nepromluvil. Až jsem se letos na jaře s kamarády vydala na procházku po Českém Švýcarsku. A při chůzi nějak přišlo na Gabriela i právě končící autorská práva u původního vydavatele. Od té doby se musím smát, jak si to Gabriel zase zařídil. Mne to totiž právě u něj vůbec nepřekvapuje. Dokonce jsem při příležitosti jednoho z dalších dotisků sepsala pár historek, které jsem díky mé nejoblíbenější literární postavě v uplynulých letech zažila.
Takže vše dopadlo tak, že jsem změnila vydavatele, a náš první společný počin se právě nyní natáčí v jednom pražském studiu. Aby tam Gabriel promlouval hlasem herce Slováckého divadla Josefa Kubáníka. Kterého jsem si vybrala nejen proto, že ovládá slovácký dialekt. Jak jsem totiž zjistila u jiné mé knihy, posluchač velmi rychle pozná, kdo má tu specifickou mluvu Moravského Slovácka naposlouchanou a odmluvenou, a kdo ne.
A že jsem si vybrala dobře, dokazují další a další kapitoly, které mi posílají ze studia na korekturu, a já je poslouchám, najednou odplouvám do jiných časů i jiné doby, a úplně zapomínám, že ta slova jsem vlastně napsala já:-) Tak skvěle je Josef namluvil.
Také se už těšíte?
PS. Audiokniha Člověk Gabriel vyšla v listopadu 2022. V dnešní bouřlivé době je to skvělý dárek pro ty, kteří chtějí v klidu usednout a nechat se nést cvalem koňských kopyt, zvuky cikánských vozů i hladivou mluvou Moravských Slováků.
https://www.katerinadubska.cz/blog/2017/7/gabrieloviny-i
