Nedávno jsem zavítala do jedné ze svých oblíbených knihoven, která se nachází v centru Uherského Hradiště a sídlí v bývalé synagoze. A dozvěděla jsem se, že je to přesně deset let, kdy jsem tam poprvé přijela představit svou prvotinu. A také si mi jejich pan ředitel kapánek postěžoval, že příliš dlouho čeká, až konečně napíšu tu knihu, kterou stále slibuji na svých stránkách. Kdy prý už začnu psát to, stále kvůli jiným knihám odkládané, Místo v lese? Takže jsem se zasmála a vytáhla několik hustě popsaných stran A4 s otázkou, jestli je můžu přítomným čtenářům přečíst a vyzkoušet, jak na ně zapůsobí začátek románu, který právě píšu. Líbil se a že trochu připomíná tu knihu, ze které jsem ve zdejší knihovně četla naposledy. Byl to Člověk Gabriel.
Prostě jsem k Místu v lese musela dozrát, vrátit se na svůj kopec jménem Skalka a při dlouhých procházkách promýšlet osudy svých postav, nechat se inspirovat knihami o zdejší historii a zeptat se hlavní hrdinky, jestli jí nebude vadit, když z ní tu hlavní hrdinku udělám. Nebudu zatím prozrazovat, kdo to je a kam za ní chodím, ale zřejmě jí to nevadí, protože pokaždé, když se s ní rozloučím, nateče mi cestou zpátky do mysli další pokračování. A pak dojdu domů, uvařím si kávu a posadím se za počítač v mé pracovně, která je sice jednou z nejmenších místností v našem domě, ale výhled z ní je téměř panoramatický:-) Z jednoho okna je v dáli vidět Uherský Brod a z toho na opačném konci Mikulčin vrch.
Najednou mi vůbec nevadí, že se za okny válí podzimní mlhy nebo padá sníh či zimní polodéšť, který mi opět ztíží cestu do civilizace. Jak už vědí čtenáři mé knihy Z kopce do kopce, s naší cestou je to komplikované a zatím to nevypadá, že bych na ní dále nezkoušela rallye na blátě v praxi. Ale na druhou stranu, když píšu, slova mi krásně plynou od ruky a nic cestou nedrhne, ani nevadí, že z kopce dolů zamířím jen párkrát za týden.
Jen jediné mě na tom mém současném psaní trochu mrzí. Když musím ubližovat svým oblíbeným postavám, vraždit nevinné vesničany a vypalovat okolní vesnice. To pak musím jít na hodně dlouhou procházku po kopci, abych takové psaní a pocity z něj rozchodila. Jenže zdejší dějiny se děly opravdu tragicky, místy až zběsile. A jinak o nich psát nelze. Ještěže mi takové psaní trochu ulehčuje ten můj návrat ke "slováckému magickému realismu". Já vím, že se teď mnozí začínáte těšit, až svou novou knihu příští rok dopíšu, ale asi to bude stejné jako s mou prvotinou. Zase se mi nebude chtít rozloučit s časem, kdy slova plynula sama od sebe a já si její psaní tak skvěle užívala.
Gabrieloviny
Vždy jsem si přála slyšet Gabriela. Už od chvíle, kdy před více než deseti lety vyšla moje prvotina Člověk Gabriel. Nějak jsem si pro něj představovala hlas Eduarda Cupáka nebo Miroslava Moravce, jenže právě tito majitelé sametových hlasů už bohužel žádnou audioknihu nenačtou. A ač jsem se snažila, za těch deset let Gabriel stále nepromluvil. Až jsem se na jaře 22 s kamarády vydala na procházku po Českém Švýcarsku. A při chůzi nějak přišlo na Gabriela i právě končící autorská práva u původního vydavatele. Od té doby se musím smát, jak si to Gabriel zase zařídil. Mě to totiž právě u něj vůbec nepřekvapuje. Dokonce jsem při příležitosti jednoho z dalších dotisků sepsala pár historek, které jsem díky mé nejoblíbenější literární postavě v uplynulých letech zažila.
Takže vše dopadlo tak, že jsem změnila vydavatele, a náš první společný počin se se hned na podzim začal natáčet v jednom pražském studiu. Aby tam Gabriel promlouval hlasem herce Slováckého divadla Josefa Kubáníka. Kterého jsem si vybrala nejen proto, že ovládá slovácký dialekt. Jak jsem totiž zjistila u jiné mé knihy, posluchač velmi rychle pozná, kdo má tu specifickou mluvu Moravského Slovácka naposlouchanou a odmluvenou, a kdo ne.
A že jsem si vybrala dobře, dokazovaly další a další kapitoly, které mi posílali ze studia na korekturu, a já je poslouchala, najednou odplouvala do jiných časů i jiné doby, a úplně zapomínnala, že ta slova jsem vlastně napsala já:-) Tak skvěle je Josef namluvil.
PS. Audiokniha Člověk Gabriel vyšla v listopadu 2022. Jako skvělý dárek pro ty, kteří chtějí v klidu usednout a nechat se nést cvalem koňských kopyt, zvuky cikánských vozů i hladivou mluvou Moravských Slováků.
https://www.katerinadubska.cz/blog/2017/7/gabrieloviny-i
