Člověk míní, inspirace a různé události mění. Po roce obvyklého autorského odpočinku, (což je taková moje eufemistická výmluva, protože pak musím na rovinu přiznat, že mi po vydání knihy nějakou dobu psát nejde, i když se snažím sebevíc), jsem se konečně do psaní pustila. Začala jsem psát pohádku. Bavila mne, protože mne napadla při pozorování mé krásné vnučky a tak se, jak už je v naší rodině zvykem, začala pomalu stávat literární postavou. A pak jsem jednoho letního večera zvedla mobil a následně se poněkud zhroutila. Zasáhla mne smrt kosící v mém nejbližším okolí. Koneckonců si na toto téma můžete přečíst můj poslední blog Projdi si smutkem...
Chtěla jsem smutku uniknout, protože právě tato emoce je až všestravující a kreativitě nepřidá. Takže jsme se vydaly na čtyřgenerační výlet těsně na konci sezóny - já, moje maminka, moje dcera a vnučka. Na ten den zřejmě nikdy nezapomenu, protože se od rána spojily snad všechny síly, aby nám ten výlet překazily. Až se jim to definitivně povedlo na dálnici do Bratislavy, odkud jsme měly odletět na Sicílii. Jenže - hromadná nehoda tu dálnici uzavřela na tři hodiny, letadlo odletělo bez nás a bylo po dovolené. A když tak sedíte v autě, bezmocně sledujete ubíhající čas a snažíte se nepočítat všechny ty zbytečně vynaložené peníze, napadají vás různé věci. Třeba úplně nová kniha, kterou odstartovala moje dcera sedící za volantem slovy: "To by byla asi zajímavá kniha na téma, co všechno se může stát, když nedojedeš včas tam, kam jsi původně chtěla."
"Ale prosím tě, na tohle téma už vzniklo tolik knih i filmů," mávla jsem tehdy trochu otráveně rukou.
Jenže... Abych to shrnula, právě dopisuji knihu jménem 24. kilometr, a hádejte, jaké má téma?
Ono mi totiž v dnech následujících náš nepovedený výlet došlo, že mnohé děje náhodami nejsou a každá událost má své viníky i oběti. A je zajímavé přemýšlet nad tím, jak se ti viníci i oběti vůbec do podobné situace dostanou. Všechny mé předchozí knihy mi zabraly mnohem více času za pracovním stolem, moje šestá kniha jenom půl roku, což je můj osobní rekord, nad kterým stále vrtím hlavou. A vyjde letos.
Přeji vám slušný nový rok
A rozhodně to nemyslím jako prázdnou frázi. Protože když si přejeme "Šťastný nový rok", tak to sice myslíme dobře, jenže každý máme svou vlastní představu o štěstí nastavenou trochu jinak a je jen na nás samotných, jestli onoho štěstí dosáhneme a jsme-li toho vůbec schopni. Ale všude kolem nás existuje spousta dějů a událostí, které ovlivnit nedokážeme. Nebo je naše snaha jen opravdovou kapkou v moři, i když kapka ke kapce a je z nás silný proud. Který už dokáže ovládnout a ovlivnit mnohé. Třeba u volební urny.
Od loňského února se pravidelně modlím. Do kostela sice nechodím, ale mám svá místa, kde mívám silný pocit, že i můj hlas může dolehnout k tomu nad námi. Takže se na ně postavím a pokouším se dovolat. Nejdříve jsem to zkoušela vlastními slovy, ale víte, jak to je. Musíme totiž slova směřovaná nahoru říkat přesně tak, jak mají vyznít a na nic nezapomenout. Protože se slovy je to občas těžké, mají spoustu významů a zákrut, které nám dojdou až posléze. Takže jsem následně zkusila Otčenáš, modlitbu osvědčenou miliony hrdel a dvěma tisíci let. Ale také mi to nešlo, přece jenom nejsem klasický věřící.
Až jsem na to přišla a samotnou mne udivilo, jak stačí jedna krátká věta: "Ať pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí." Ta věta totiž obsahuje vše podstatné a nedá se překroutit. I když se jí mnozí smějí a znevažují ty, kteří ji vysloví a snaží se podle ní chovat. Počátky této věty najdeme už u Komenského, ale do oběhu ji pustil Václav Havel. A co touto větou mínil, asi nejlépe vysvětlil kníže Schwarzenberg při smutečním projevu na pohřbu našeho prvního a zatím nejlepšího českého prezidenta: "Václav Havel věděl, že když chápeme pravdu sebestředně, pouze jako svou pravdu, tak je to příčina sváru a nesnášenlivosti, proto jeho heslo bylo pravda a láska, neboť pouze láska nás přiměje naslouchat pravdě toho druhého, pravdě jiných. To je ta láska, která nás vede k pokoře..."
Čím jsem starší, tím více chápu, jak velkou sílu pravda má. Ona se totiž vždy dokáže vyklubat a prodrat na povrch, i když jí to občas trvá dlouho, protože její protivníci se usilovně snaží ji zadupat do země nebo přebarvit. A ještě větší silou vládne láska ve všech svých podobách. Takže společně, přímo ruku v ruce, toho dokážou hodně.
Jenže obě potřebují ještě jednoho velmi důležitého, i když opomíjeného, protože velmi skromného, pomocníka. Slušnost. Oč lepší by náš život byl, kdyby slušnost nebyla vždy a všude považována mnohými, zejména těmi, kteří se při vyřčení oné výše zmíněné geniální věty přímo osypou a udělá se jim špatně, za směšnou hloupost. Jak lépe a slušněji by se nám žilo, což? Jak bychom se nemuseli děsit dalších předvolebních kampaní a toho, že znovu vyhrají právě ti, kterým slušnost vůbec nic neříká. Jak bychom se nemuseli děsit válek a klimatické krize, protože kdyby se lidé chovali jenom slušně, tak by k nim nedocházelo a příroda by se nemusela čím dál ničivěji zlobit.
A proto vám, milí přátelé, přeji pěkný a slušný rok 2023. Pokud by v něm vítězila pravda a láska, bylo by to super. Ale mně by vlastně stačilo, kdyby začala konečně vítězit ona skromná a nenápadná slušnost.
Gabrieloviny
Vždy jsem si přála slyšet Gabriela. Už od chvíle, kdy před téměř deseti lety vyšla moje prvotina Člověk Gabriel. Nějak jsem si pro něj představovala hlas Eduarda Cupáka nebo Miroslava Moravce, jenže právě tito majitelé sametových hlasů už bohužel žádnou audioknihu nenačtou. A ač jsem se snažila, za těch deset let Gabriel stále nepromluvil. Až jsem se letos na jaře s kamarády vydala na procházku po Českém Švýcarsku. A při chůzi nějak přišlo na Gabriela i právě končící autorská práva u původního vydavatele. Od té doby se musím smát, jak si to Gabriel zase zařídil. Mne to totiž právě u něj vůbec nepřekvapuje. Dokonce jsem při příležitosti jednoho z dalších dotisků sepsala pár historek, které jsem díky mé nejoblíbenější literární postavě v uplynulých letech zažila.
Takže vše dopadlo tak, že jsem změnila vydavatele, a náš první společný počin se právě nyní natáčí v jednom pražském studiu. Aby tam Gabriel promlouval hlasem herce Slováckého divadla Josefa Kubáníka. Kterého jsem si vybrala nejen proto, že ovládá slovácký dialekt. Jak jsem totiž zjistila u jiné mé knihy, posluchač velmi rychle pozná, kdo má tu specifickou mluvu Moravského Slovácka naposlouchanou a odmluvenou, a kdo ne.
A že jsem si vybrala dobře, dokazují další a další kapitoly, které mi posílají ze studia na korekturu, a já je poslouchám, najednou odplouvám do jiných časů i jiné doby, a úplně zapomínám, že ta slova jsem vlastně napsala já:-) Tak skvěle je Josef namluvil.
Také se už těšíte?
PS. Audiokniha Člověk Gabriel vyšla v listopadu 2022. V dnešní bouřlivé době je to skvělý dárek pro ty, kteří chtějí v klidu usednout a nechat se nést cvalem koňských kopyt, zvuky cikánských vozů i hladivou mluvou Moravských Slováků.
https://www.katerinadubska.cz/blog/2017/7/gabrieloviny-i
