Gabrieloviny

Vždy jsem si přála slyšet Gabriela. Už od chvíle, kdy před téměř deseti lety vyšla moje prvotina Člověk Gabriel. Nějak jsem si pro něj představovala hlas Eduarda Cupáka nebo Miroslava Moravce, jenže právě tito majitelé sametových hlasů už bohužel žádnou audioknihu nenačtou. A ač jsem se snažila, za těch deset let Gabriel stále nepromluvil. Až jsem se letos na jaře s kamarády vydala na procházku po Českém Švýcarsku. A při chůzi nějak přišlo na Gabriela i právě končící autorská práva u původního vydavatele. Od té doby se musím smát, jak si to Gabriel zase zařídil. Mne to totiž právě u něj vůbec nepřekvapuje. Dokonce jsem při příležitosti jednoho z dalších dotisků sepsala pár historek, které jsem díky mé nejoblíbenější literární postavě v uplynulých letech zažila.

Takže vše dopadlo tak, že jsem změnila vydavatele, a náš první společný počin se právě nyní natáčí v jednom pražském studiu. Aby tam Gabriel promlouval hlasem herce Slováckého divadla Josefa Kubáníka. Kterého jsem si vybrala nejen proto, že ovládá slovácký dialekt. Jak jsem totiž zjistila u jiné mé knihy, posluchač velmi rychle pozná, kdo má tu specifickou mluvu Moravského Slovácka naposlouchanou a odmluvenou, a kdo ne.

A že jsem si vybrala dobře, dokazují další a další kapitoly, které mi posílají ze studia na korekturu, a já je poslouchám, najednou odplouvám do jiných časů i jiné doby, a úplně zapomínám, že ta slova jsem vlastně napsala já:-) Tak skvěle je Josef namluvil.

Také se už těšíte? 

PS. Audiokniha Člověk Gabriel vyjde během listopadu, takže si CD stihnete ještě do Vánoc koupit. V dnešní bouřlivé době je to skvělý dárek pro ty, kteří chtějí v klidu usednout a nechat se nést cvalem koňských kopyt, zvuky cikánských vozů i hladivou mluvou Moravských Slováků.

https://www.katerinadubska.cz/blog/2017/7/gabrieloviny-i

A opět žijeme v zajímavých časech (psáno na jaře 2022)

May you live in interesting time (Nechť žijete v zajímavých časech) - tak zní jedno staré anglické přísloví, které je často uváděno jako překlad staré čínské kletby. I když ta tedy zní poněkud květnatěji: Raději žít jako pes v pokojném období, než jako člověk v období chaosu/války. Poprvé jsem na toto přísloví narazila při četbě knihy Zajímavé časy mého oblíbeného spisovatele Terryho Pratchetta a od té doby nad ním často přemýšlím. Poslední dobou ještě častěji, protože mne napadá, že i my právě v takových časech žijeme. Asi nemá cenu dál rozebírat…

Ony ty zajímavé časy totiž bývají skutečně zajímavé až po nějaké době, tedy až je ve zdraví přežijeme a pak o nich můžeme vyprávět třeba vnoučatům. A jedním z jejich mála kladů je to, že si pak dokážeme mnohem více vážit časů normálních, které nám předtím, než normální být přestaly, připadaly místy až nudné.

Jakoby nestačily dva roky pandemie. Jen jsme se přiblížili okamžiku, kdy jsme konečně mohli vyrazit do okolního světa dole bez, najednou je zde jiný problém a mnohem horší. Který může náš vlastní život ovlivnit na mnohem delší dobu, než se momentálně obáváme. Když mne 24.2.2022 vzbudila slova: “Vstávej, Rusové napadli Ukrajinu!”, nejdříve jsem si myslela, že jde o blbý fór. Nebyl a stále není.

Od té doby nevěřícně sleduji to, co se může dít v Evropě 21. století. Na druhou stranu si častokrát vzpomenu na mé oblíbené rčení: “Všechno zlé, je k něčemu dobré.” Aspoň se nám udělalo jasno. Až křišťálově. Při této příležitosti mne napadá další oblíbené rčení (původně výrok Woodyho Allena): “To, že jsem paranoidní, neznamená, že po mně nejdou!” Na co mnozí upozorňovali a štvali tím ostatní, že ruský medvěd to s námi rozhodně nemyslí dobře a má značně rozlehlé choutky, se ukázalo být drsnou životní pravdou. Stejně jako se ukázalo, kolik je v tomto státě užitečných idiotů, kteří ruskému medvědovi s radostí a z - pro mne místy nepochopitelných - důvodů pomáhají. Ty finanční jsou asi nejpochopitelnější, i když rovněž neomluvitelné. A jak můžeme být rádi, že momentálně v čele státu stojí úplně jiný premiér, než v něm stál ještě v prosinci loňského roku. BTW - opravdu nejsem voličem ODS, ale dokážu ocenit, že nyní k nám z obrazovek promlouvá někdo, komu rozumím a koho nemusím už v první minutě vypnout, protože se mi opět udělalo špatně od žaludku. 

A také od toho únorového dne přemýšlím nad svým vztahem k národu, který se zbláznil zřejmě úplně celý (nejen jeho prezident). Až na pár světlých výjimek, které stejně utíkají za hranice, protože se svým národem nemohou žít. Mám s tímto národem své vlastní zkušenosti, které jsem doteď vyprávěla jako většinou veselé historky u stolu nebo ohně. A do letošního února doufala, že se přece jenom za těch pár desítek let změnil. Mýlila jsem se. I když ve chvíli, kdy jsem ty ruské historky zažívala, až tak veselé nebyly. Ale tak už to s veselými historkami většinou bývá, což jsem si ověřila i u mojí knihy

Z kopce do kopce. A už tehdy mne napadla odpověď na moji celoživotní otázku: "Proč se mi to, proboha, děje?" Ta odpověď zní: "Abys měla o čem psát a uměla si konečně vážit poklidného života."

Takže pokud se vám chce, zahájila jsem sérii Zápisky pamětnice, kterou najdete na mém blogu.

PS. Jojo, stává se ze mne osoba, která už bude raději jenom vzpomínat, a modlit se za to, aby se poklidné a nezajímavé časy co nejdříve vrátily.