Těšme se (i když se to musíme znovu učit)!
Když jsem v lednu odevzdala rukopis své páté knihy s názvem Hendrixova kytara, napadlo mne, že jsme se během posledního roku nějak odnaučili těšit se. Protože můžeme plánovat, co chceme, stejně nakonec vyhlásí další nouzový stav a máme po těšení. A tak jsem se rozhodla, že se budu jakožto, někdy až naivní, optimista těšit stejně. Jelikož mi po dobrovolné karanténě u počítače začalo chybět setkávání s kamarády, večírky, na kterých lze upustit páru a přijít na jiné myšlenky, a koncerty, řekla jsem si, že nebudu čekat, až mne někdo na výše uvedené pozve a pozvu se sama. A také pozvu spoustu lidí, které jsem už dlouho neviděla a opravdu mi chyběli.
"Tentokrát to bude křest s koncertem a pořádným večírkem!" oznámila jsem rodině, přátelům i vydavateli. Kniha měla vyjít začátkem května a my všichni doufali, že tou dobou už budeme žít jako dříve.
Jenže pak nastaly další zajímavé časy, na které raději nevzpomínat, a všechno bylo jinak. Nouzový stav, karanténa, home office a distanční výuka se podepsaly i na Hendrixově kytaře, a já byla nakonec ráda, že šla do tisku aspoň koncem května. Plánovaný křest v půlce května se tím pádem nekonal z více pochopitelných důvodů. Stejně by lilo. Ale to původní těšení dostalo dost zabrat.
Když jsem se dozvěděla, že Hendrixova kytara skutečně vyjde 23.6.2021, už i mne ten optimismus nějak přecházel a uvědomila jsem si, že se těšit bojím. Aby se zase něco....
Dle toho vypadalo i plánování křestu. Velmi opatrně. Nějak jsem přestávala věřit, že najdeme to správné místo (majitel toho původního se taky odnaučil těšit a plánovat), že všichni členové pozvané kapely budou mít zrovna volný termín a že seženeme i potřebné vybavení pro pořádání rockového koncertu. Nějak jsem přestávala věřit, že to skutečně vyjde. Místo se našlo, kapela může, zvukař taktéž, koncerty venku jsou už povolené... Nemohla jsem tomu uvěřit a jen velmi pomalu ze mne opadávala získaná slupka nedůvěry, že by ty zajímavé časy skutečně končily. Stále tomu nějak nemůžu uvěřit, ale postupně si zvykám a doufám, že už nebudu zklamaná.
Takže: Hendrixovu kytaru pokřtíme 25.6. od 19.00 na Střeláku. (Tak jsme tomuto místu říkali za dávných dob, nyní se jmenuje Zahrádka na Střelnici)
Hrát bude rocková kapela R.U.R. Group (z vcelku pochopitelných důvodů:-)
A vstup je volný. (I když si během koncertu můžete koupit právě pokřtěnou knihu s výraznou slevou)
Teď mne napadlo - já už se vážně těším!
Kateřina Dubská
O zajímavých časech. (Psáno v lednu 2021)
May you live in interesting time (Nechť žijete v zajímavých časech) - tak zní jedno staré anglické přísloví, které je často uváděno jako překlad staré čínské kletby. I když ta tedy zní poněkud květnatěji: Raději žít jako pes v pokojném období, než jako člověk v období chaosu/války. Poprvé jsem na toto přísloví narazila při četbě knihy Zajímavé časy mého oblíbeného spisovatele Terryho Pratchetta a od té doby nad ním často přemýšlím. Poslední dobou ještě častěji, protože mne napadá, že i my právě v takových časech žijeme. Asi nemá cenu dál rozebírat…
Ony ty zajímavé časy totiž bývají skutečně zajímavé až po nějaké době, tedy až je ve zdraví přežijeme a pak o nich můžeme vyprávět třeba vnoučatům. A jedním z jejich mála kladů je to, že si pak dokážeme mnohem více vážit časů normálních, které nám předtím, než normální být přestaly, připadaly místy až nudné. Měla jsem to štěstí, že jsem ty naše současné a společně prožívané zajímavé časy strávila psaním, takže mi ty karantény vadily jen občas, kdy mi začalo být čučno po společnosti a vzdálených obzorech. Psaní knih je vlastně také taková dobrovolná karanténa, jelikož stejně sedím zavřená v pracovně u počítače a okolí si už zvyklo, že mě má nechat na pokoji, jinak cením zuby. Tímto chci skutečně vyjádřit velký obdiv všem, kteří na rozdíl ode mne neměli takové štěstí…
Minulý týden jsem konečně dopsala, lépe řečeno doupravovala, dopřepisovala a doškrtala, svoji pátou knihu s názvem Hendrixova kytara. A s velkým sebezapřením ji odeslala redaktorce Gábině, která je už zvyklá, že mi musí texty pokaždé vyrvat menším násilím (hlavně poukazováním na dohodnuté termíny). Protože já pokaždé trpím utkvělou představou, že bych to měla celé ještě jednou přepsat a možná napsat úplně jinak… A vůbec, neměla bych raději napsat něco jiného…???
Spisování knih má totiž oproti jiným uměleckým profesím jednu velkou nevýhodu (vlastně několik zdánlivě menších nevýhod). Kromě toho, že trvá dost dlouho, než knihu napíšu (většinou rok až dva), jsem během tohoto období občas mírně mimo. Což se projevuje například tím, že se zvednu od počítače, jdu si protáhnout záda a dělat něco užitečného - například upéct tvarohovou bábovku, abych si těsně předtím, než ji šoupnu do trouby, uvědomila, že jsem do té bábovky zapomněla dát tvaroh. Nedivte se, když mi do toho pečení celou dobu kecají dvě postavy, které potřebují vypilovat dialog.
Pak knihu odevzdám s pocitem rodiče, kterému vzali dítě a teď ho začnou rozebírat na součástky, poukazovat na jeho chyby a mluvit mi do výchovy. Ale hlavně, jakmile jednoho dne vyjde, už se na něm nedá nic spravit. A nějakou dobu trvá, než se rodič dozví, jak si to dítě vede ve velkém světě, ve kterém už nemá šanci ho ochránit. Žije si svým životem a rodič jenom občas dostane nějakou zpětnou vazbu, díky které zjistí, jestli vychovával dobře. Na druhou stranu, doba, kdy měl dítě jenom ve své péči, určitě stála za to a velmi si ji užil… Jinak by to přece nedělal, ne?
Téma zajímavých časů mne napadalo i při samotném psaní, protože hlavního hrdinu a jeho životní cesty ovlivnily zase jiné zajímavé časy, které už chválabohu máme za sebou, někteří si je už ani nepamatují a mnozí je už nezažili. A můžeme o nich vykládat dětem nebo vnoučatům. Vlastně to vypadá, že zajímavé časy jsou dost často a ty nezajímavé máme jen na krátkodobé vydechnutí.
Takže milí čtenáři, přeji vám lepší rok 2021 a nechť už konečně všichni žijeme v takových krásně nudných a nezajímavých časech…
PS. Hendrixova kytara vyjde v květnu.
