A opět žijeme v zajímavých časech
May you live in interesting time (Nechť žijete v zajímavých časech) - tak zní jedno staré anglické přísloví, které je často uváděno jako překlad staré čínské kletby. I když ta tedy zní poněkud květnatěji: Raději žít jako pes v pokojném období, než jako člověk v období chaosu/války. Poprvé jsem na toto přísloví narazila při četbě knihy Zajímavé časy mého oblíbeného spisovatele Terryho Pratchetta a od té doby nad ním často přemýšlím. Poslední dobou ještě častěji, protože mne napadá, že i my právě v takových časech žijeme. Asi nemá cenu dál rozebírat…
Ony ty zajímavé časy totiž bývají skutečně zajímavé až po nějaké době, tedy až je ve zdraví přežijeme a pak o nich můžeme vyprávět třeba vnoučatům. A jedním z jejich mála kladů je to, že si pak dokážeme mnohem více vážit časů normálních, které nám předtím, než normální být přestaly, připadaly místy až nudné.
Jakoby nestačily dva roky pandemie. Jen jsme se přiblížili okamžiku, kdy jsme konečně mohli vyrazit do okolního světa dole bez, najednou je zde jiný problém a mnohem horší. Který může náš vlastní život ovlivnit na mnohem delší dobu, než se momentálně obáváme. Když mne 24.2.2022 vzbudila slova: “Vstávej, Rusové napadli Ukrajinu!”, nejdříve jsem si myslela, že jde o blbý fór. Nebyl a stále není.
Od té doby nevěřícně sleduji to, co se může dít v Evropě 21. století. Na druhou stranu si častokrát vzpomenu na mé oblíbené rčení: “Všechno zlé, je k něčemu dobré.” Aspoň se nám udělalo jasno. Až křišťálově. Při této příležitosti mne napadá další oblíbené rčení (původně výrok Woodyho Allena): “To, že jsem paranoidní, neznamená, že po mně nejdou!” Na co mnozí upozorňovali a štvali tím ostatní, že ruský medvěd to s námi rozhodně nemyslí dobře a má značně rozlehlé choutky, se ukázalo být drsnou životní pravdou. Stejně jako se ukázalo, kolik je v tomto státě užitečných idiotů, kteří ruskému medvědovi s radostí a z - pro mne místy nepochopitelných - důvodů pomáhají. Ty finanční jsou asi nejpochopitelnější, i když rovněž neomluvitelné. A jak můžeme být rádi, že momentálně v čele státu stojí úplně jiný premiér, než v něm stál ještě v prosinci loňského roku. BTW - opravdu nejsem voličem ODS, ale dokážu ocenit, že nyní k nám z obrazovek promlouvá někdo, komu rozumím a koho nemusím už v první minutě vypnout, protože se mi opět udělalo špatně od žaludku.
A také od toho únorového dne přemýšlím nad svým vztahem k národu, který se zbláznil zřejmě úplně celý (nejen jeho prezident). Až na pár světlých výjimek, které stejně utíkají za hranice, protože se svým národem nemohou žít. Mám s tímto národem své vlastní zkušenosti, které jsem doteď vyprávěla jako většinou veselé historky u stolu nebo ohně. A do letošního února doufala, že se přece jenom za těch pár desítek let změnil. Mýlila jsem se. I když ve chvíli, kdy jsem ty ruské historky zažívala, až tak veselé nebyly. Ale tak už to s veselými historkami většinou bývá, což jsem si ověřila i u mojí knihy
Z kopce do kopce. A už tehdy mne napadla odpověď na moji celoživotní otázku: "Proč se mi to, proboha, děje?" Ta odpověď zní: "Abys měla o čem psát a uměla si konečně vážit poklidného života."
Takže pokud se vám chce, zahájila jsem sérii Zápisky pamětnice, kterou najdete na mém blogu.
PS. Jojo, stává se ze mne osoba, která už bude raději jenom vzpomínat, a modlit se za to, aby se poklidné a nezajímavé časy co nejdříve vrátily.
O zajímavých časech. (Psáno v lednu 2021)
Měla jsem to štěstí, že jsem ty naše současné a společně prožívané zajímavé časy strávila psaním, takže mi ty karantény vadily jen občas, kdy mi začalo být čučno po společnosti a vzdálených obzorech. Psaní knih je vlastně také taková dobrovolná karanténa, jelikož stejně sedím zavřená v pracovně u počítače a okolí si už zvyklo, že mě má nechat na pokoji, jinak cením zuby. Tímto chci skutečně vyjádřit velký obdiv všem, kteří na rozdíl ode mne neměli takové štěstí…
Minulý týden jsem konečně dopsala, lépe řečeno doupravovala, dopřepisovala a doškrtala, svoji pátou knihu s názvem Hendrixova kytara. A s velkým sebezapřením ji odeslala své redaktorce, která je už zvyklá, že mi musí texty pokaždé vyrvat menším násilím (hlavně poukazováním na dohodnuté termíny). Protože já pokaždé trpím utkvělou představou, že bych to měla celé ještě jednou přepsat a možná napsat úplně jinak… A vůbec, neměla bych raději napsat něco jiného…???
Spisování knih má totiž oproti jiným uměleckým profesím jednu velkou nevýhodu (vlastně několik zdánlivě menších nevýhod). Kromě toho, že trvá dost dlouho, než knihu napíšu (většinou rok až dva), jsem během tohoto období občas mírně mimo. Což se projevuje například tím, že se zvednu od počítače, jdu si protáhnout záda a dělat něco užitečného - například upéct tvarohovou bábovku, abych si těsně předtím, než ji šoupnu do trouby, uvědomila, že jsem do té bábovky zapomněla dát tvaroh. Nedivte se, když mi do toho pečení celou dobu kecají dvě postavy, které potřebují vypilovat dialog.
Pak knihu odevzdám s pocitem rodiče, kterému vzali dítě a teď ho začnou rozebírat na součástky, poukazovat na jeho chyby a mluvit mi do výchovy. Ale hlavně, jakmile jednoho dne vyjde, už se na něm nedá nic spravit. A nějakou dobu trvá, než se rodič dozví, jak si to dítě vede ve velkém světě, ve kterém už nemá šanci ho ochránit. Žije si svým životem a rodič jenom občas dostane nějakou zpětnou vazbu, díky které zjistí, jestli vychovával dobře. Na druhou stranu, doba, kdy měl dítě jenom ve své péči, určitě stála za to a velmi si ji užil… Jinak by to přece nedělal, ne?
Téma zajímavých časů mne napadalo i při samotném psaní, protože hlavního hrdinu a jeho životní cesty ovlivnily zase jiné zajímavé časy, které už chválabohu máme za sebou, někteří si je už ani nepamatují a mnozí je už nezažili. A můžeme o nich vykládat dětem nebo vnoučatům. Vlastně to vypadá, že zajímavé časy jsou dost často a ty nezajímavé máme jen na krátkodobé vydechnutí.
