“Když se tvůj ocas změní v ty dva sloupy zvané nohy, pokaždé když stoupneš na zem, pocítíš bolest, jako by se ti sto jehel zapíchlo do chodidel.” Sdělila čarodějnice víle, která se zamilovala do člověka. Poslední dobou se občas ptám, jestli inspiraci pro vílin trest nenašel pan Andersen na vlastních chodidlech. Protože měl ostruhy.Když o nich mluvívala moje babička se svými vrstevnicemi, vždy jsem si myslela, že člověku prostě naroste zvenku na patě nějaký nepříjemný výčnělek, který ho pak tlačí v botách. A nechápala jsem, proč s tím tak nadělají a nekoupí si větší obuv. Z omylu mě vyvedl až pohled na vlastní rentgenový snímek s výčnělkem na patní kosti skutečně připomínající ostruhu na kohoutích pařátech.
Nás - malých mořských víl s jehlami v chodidlech - je opravdu hodně. Jenom o tom moc nemluvíme, protože se přece pořád cítíme mladě a že nám stárnou nohy stejně jako vše ostatní, nechceme vytrubovat do světa. Jsme vděčné za současnou módu vysokých měkkých podrážek i tenisek k sukním, která nás nenutí obouvat se do bot s jehlovými podpatky. Zbavit se této ostruhové nadílky není úplně jednoduché a operace je opravdu tou poslední možností. Pátrání na internetu mne až udivilo množstvím stejně ostruhami postižených a kupodivu mezi ně patří i řada mužů, takže mě definitivně přešla výčitka, že si za ostruhy můžu sama špatným výběrem úplně plochých bot v mládí. Asi nejvíce tvrďácká rada zněla: trochu se opít a pak pořádně praštit nohou o beton. To jsem nedokázala. Podobně jsem nezvládla položit si na patu dřevěné prkénko a mlátit do něj kladivem. Mnozí tvrdili, že ani doporučovaná terapie pomocí rázových vln pokaždé nepomůže a bolí ještě víc než ten beton. Takže každý večer jezdím patou po pichlavém válečku, obměňuji botník a kupuji měkké vložky do svých oblíbených bot, protože nehodlám zbytek života strávit jen v teniskách. A více pozoruji okolí. Třeba u kapučína na zahrádce uprostřed Říma.
Malé mořské víly totiž chodí po celém světě. Poznáte je tak, že ztratily ladný krok, opatrně našlapují v pohodlných botách na měkké podrážce, občas syknou a pak se zase zatváří statečně. Co se dá dělat, některá má ostruhy, jiná zase špatná kolena, některé opuchají kotníky nebo vrzají kyčle. A knížecí rady o krásách a výhodách stáří jim také mohou způsobit infarkt z rozčílení. Jasně, že jsme časem většinou zmoudřely, mnohem víc si vážíme klidu, spokojenosti a nás samotných, ale také jsme za to zaplatily amortizací dolních končetin. Chodily jsme s občas zlobivými kluky, utíkaly od těch opravdu špatných, řítily se za lepší budoucností, zakopávaly o vlastní chyby, padaly a zase musely vstát, skákaly kolem rodiny, a jen někdy tančily až do rána. Ušly jsme na svých nohách tisíce kilometrů a jak se krátí cesta, po které máme ještě kráčet, nutí nás zpomalit dříve rychlý krok. A vlastně můžeme být vděčné za slábnoucí zrak, protože bez brýlí nevidíme v zrcadle každou další vrásku či novou šedinu ve vlasech. Už jsem se několikrát přistihla, jak pozoruji mladší ročníky otráveně obcházející ty s pomalejším krokem a říkám si: “Však počkej, i z tebe se jednou stane malá mořská víla.”
Tímto se své babičce omlouvám za mou občasnou mladickou netrpělivost s problémy, které dokážu pochopit až dnes. Měla pravdu, když říkala, že stárnutí je sice otravné, ale spravedlivé. Dostane totiž úplně každého jako neúprosná mořská vlna.
Vyšlo v časopisu Vlasta (prosinec 2023)