Milé děti aneb Poučení z krizového vývoje (pandemie)

V roce 1989 mi bylo 24 let. Své dětství a rané mládí jsem strávila v systému, o kterém když vyprávím svým dětem, občas je u toho podezřívám, že mi stejně nevěří a myslí si, že vše trochu zveličuji. Obě totiž chválabohu vyrostly v době, kdy svoboda už nebyla jen slovem. Zkušenosti jsou prostě nepřenosné a chápu, že si tu absurditu tehdejších časů nedokážou představit. Já už místy také ne.

Jenže minulý týden jsem vyzbrojena čestným prohlášením putovala přes hranice několika okresů a přestože jsem měla k tomu překračování vládních nařízení opodstatněný důvod, stejně ve mně policejní hlídky u okresních cedulí vyvolávaly pocit, který jsem už dlouho nezažila. Nějakou dobu jsem přemýšlela nad jeho důvodem a najednou si uvědomila, že se cítím jako v dobách mého mládí, kdy jsme pomyslný náhubek nosili pořád, a ani nás nenapadlo, že si ho jednoho dne budeme moci sundat a svobodně se nadechnout.

Určitě to znáte sami, že si pamatujeme zejména to, jak jsme se cítili v daném okamžiku a do naší paměti se ukládá každá událost, se kterou máme pocit, ať už negativní či pozitivní, spojený. Takže mne při té cestě skrz okresy napadlo, že při výuce našich moderních dějin z období let 1948 až 1989 je asi obtížné předat jedincům, kteří se narodili později, aspoň představu, co to obnášelo v takové době žít a přesvědčit je, že rozhodně nebylo o co stát.  A najednou je tady pandemie, ve které naše občanské svobody úpí v zájmu veřejného zdraví i zachování životů, a nové generace zažívají alespoň vzdáleně a časově ohraničeně to, co zažívali pamětníci po čtyřicet let. Možná se teď budou moderní dějiny vyučovat názorněji a rozhodně se jim dostane lepšího pochopení.
 

Milé děti, dovolte mi trochu zavzpomínat...

1. Za mého mládí byly uzavřené hranice kolem celého Československa. Do zemí socialistického bloku, což byla Německá demokratická republika (tedy ta část Německa, která po válce připadla Sovětům), Polsko a Maďarsko, jsme sice cestovat mohli,  ale většinou po podrobné celní kontrole. A po cestě zpět nám často prolezli auto a zkontrolovali kufr, jestli v něm nevezeme třeba záclony. Ty se vozily převážně z NDR, stejně jako boty, takže před českou hranicí se na německé straně kupila u popelnic ošmajdaná obuv, ve které jsme si jeli koupit boty nové. Cesta do Sovětského svazu byla ještě složitější a je to na samostatnou kapitolu. Do Západního Německa a Rakouska se dostali jen vyvolení, pokud měli na druhé straně hranic příbuzné nebo to štěstí, že obdrželi devizový příslib a výjezdní doložku. O tu se většinou žádalo bezvýsledně. Postupně přibývalo těch, kteří se různými způsoby dostali na Západ bez těchto náležitostí a pak už se nemohli vrátit, protože se z nich stali emigranti. Najednou zmizeli a ti, co zůstali, se smířili s tím, že je už možná nikdy neuvidí. Stát emigranty nejen odsoudil do vězení, ve kterém by skončili při případném návratu ještě nevybaveni jiným státním občanstvím, ale také jim zabral veškerý majetek, který zde zanechali při svém útěku za železnou oponu. Za kterou zůstávaly rozdělené rodiny bez možnosti se setkat. Něco vám to připomíná? Ano, karanténu po návratu ze zahraničí a zavřené hranice. I dědečka a babičku, které jste neviděly půl roku i déle do té doby, než se na ně dostala vakcína.

2. To, že jsou nyní zavřené obchody a omezený prodej zboží, které si můžeme koupit, mi také něco připomíná. Za mých mladých let sice obchody zavřené nebyly, ale nabídka v nich byla mizivá. Ono se totiž nakupovalo převážně pod pultem. Abyste se dostali k šunce a libovějšímu masu, museli jste znát řezníka a hodně si ho předcházet. Stejně jako zelináře, protože k dostání bylo pouze sezónní zboží nebo kubánské pomeranče (zelené) a takové mandarinky byly na příděl většinou jen před svátky. Typickým rysem tehdejších časů byly fronty, v kterých se stálo téměř pořád a všude. Fronty se stály i před knihkupectvími každý čtvrtek na nové knihy, protože ty, co se v nich prodávaly v jiné dny, se nedaly moc číst. Občas nebyl toaletní papír, vložky, zubní pasta nebo špagety, protože se rozbil jediný stroj na tyto těstoviny v celém Československu. Co se týče oblečení, kdo chtěl vypadat aspoň trochu k světu, musel mít doma šicí stroj nebo známou švadlenu. Ti šťastnější měli příbuzné na Západě nebo přístup k cizí měně či tzv. bonům, za které si mohli nakoupit v Tuzexu, kam se dováželo méně kvalitní zboží zpoza železné opony. O tom, že budou někdy existovat e-shopy, jsme si ani nemohli nechat zdát, protože počítače se začaly prodávat v Tuzexu až koncem osmdesátých let a jeden stál pět až deset měsíčních platů. Tehdejší běžný smrtelník trávil velkou část svého volného času neustálým sháněním něčeho, a když to něco sehnal, choval se jako křeček. Moc dobře si pamatuji, jak moje maminka ukládala do spíže každou konzervu s ananasem na vánoce a do té doby na ni bylo zakázáno jen pomyslet.

3. Že nemůžete do školy, tak to vám nezávidím. Pravdou ale je, že v oněch dobách bylo mnoho dětí, které nemohly vystudovat ani střední školu. Protože jejich rodiče neměli ten správný původ nebo se naopak netajili jinými názory, než byly ty povolené. Jako škraloup stačilo mít mezi blízkými příbuznými emigranta. Takže i velmi nadaný jedinec byl nakonec rád, když se dostal na úplně jinou školu, než na kterou původně chtěl. Nebo si musel odpracovat pár let ve výrobě, než se za něj dostatečně zaručila dělnická třída. Dostat se na vysokou bez tlačenky čili protekce bylo ještě složitější. A ani po absolutoriu vysoké školy nebylo zaručeno, že budete moci vykonávat své zaměstnání a udělat kariéru, pokud nevstoupíte do KSČ a nebudete se projevovat dostatečně uvědoměle. Mnoho špičkových lékařů, vědců a odborníků v padesátých letech a pro roce 1968 skončilo v kotelnách a zaměstnáních, kde nepotřebujete vůbec žádnou školu, protože byli nežádoucí a špatně odpověděli na otázku, jestli souhlasí se vstupem vojsk Varšavské smlouvy. A jejich děti si mohly o středních i vysokých školách rovněž nechat jen zdát.

4. Zavřeli vašim rodičům živnost nebo obchod, takže nyní nemohou podnikat? Po roce 1948 pro změnu dost často zavírali živnostníky a podnikatele. A všem znárodnili továrny či živnosti, což znamenalo, že jim stát veškerý majetek ukradl a věnoval sám sobě. Když měli štěstí, tak mohli ve svém bývalém podniku dělat aspoň správce. Soukromí zemědělci buď “dobrovolně” odevzdali svůj majetek družstvům nebo byli označeni za kulaky a tím pádem nepřátele socialismu, takže je donutili jejich statky opustit násilím. Soukromé podnikání za socialismu neexistovalo a všichni byli zaměstnanci státu. Většina řemeslníků podnikala bokem, říkalo se tomu melouchy, a když je někdo prásknul, tak měli problém s rozkrádáním socialistického vlastnictví. Na ty melouchy si totiž nosili erární nářadí a peníze za ně samozřejmě nedanili. Tehdy se vžilo rčení, které bohužel poznamenalo i dění po roce 1989: “Kdo nekrade, okrádá rodinu.”

5.To, že už rok nemůžete na koncert nebo do divadla, a hudebníci i herci si ani nevrznou, to mi také něco připomíná. Byli tací, kteří si nezahráli spoustu let. Protože měli nepatřičné názory, které odmítali změnit. Nebo odmítali hrát něco jiného než bigbít, což byla dlouhá léta u nás nevítaná prozápadní hudba. Stejné problémy měli i tzv. folkaři čili písničkáři, kteří si občas pustili texty na špacír. A zbyla na ně jenom ta kotelna.
A nám se někdy stávalo, že jsme s velkou radostí sehnali lístek na koncert zpěváka či skupiny, která dlouho hrát nemohla, jenže až před zavřenými dveřmi kulturáku, kde se koncert měl konat, jsme se dozvěděli, že se nekoná, protože původně povolení umělci už zase hrát nemůžou. I když byla osmdesátá léta zajímavá tím, že nové skupiny vznikaly jako po dešti (a dodnes je to pro mne důkazem, že hudba se prostě zakázat nedá, protože si vždy najde nějakou cestu skrz betonovou hráz), nikdo nevěděl, jak dlouho ještě taková skupina bude existovat, než se zase někomu nahoře znelíbí, protože je až příliš moderní a hlavně kazí mládež. A když se zakázaná skupina rozhodla stejně koncertovat, například na nějaké svatbě pro uzavřenou společnost, tak se mohlo stát a stávalo se, že bylo obecenstvo i se skutečnými svatebčany rozehnáno ozbrojenými složkami.

To stejné se stávalo i zakázaným hercům, kteří si ze zoufalství začali hrát doma, tedy v bytě, protože “bytové divadlo” to je opravdu předrevoluční československý vynález. I tak do jejich bytu plného pozvaných diváků mohla kvulivá udání vlítnout policie. Také vám to něco připomíná?

6. I já mám občas chuť při sledování televizních zpráv jít demonstrovat a zuřím, že nemůžu. I když bych si určitě nasadila respirátor a udržovala rozestupy. Tenkrát jsme mohli chodit demonstrovat jen za socialismus a komunismus na předem připravené a skutečně povinné demonstrace. Třeba na Prvního máje, kdy jsme obdrželi schválený transparent a museli se tvářit, že tomu, co je na něm napsáno - např. Se Sovětským svazem na věčné časy, skutečně věříme. Jiné demonstrace povolené nebyly a kdo na ně přesto šel, riskoval, že ho vyhodí ze školy nebo ze zaměstnání. Až těsně před revolucí už to nějak začínalo být lidem jedno a demonstrovali jako o život. O který občas šlo, zejména při střetu s vodním dělem. Dodnes si pamatuji ten neuvěřitelně osvobozující pocit v listopadu 1989, kdy jsme mířili na přeplněné Náměstí Svobody v Brně, a i když jsme ještě nevěděli, jestli nám to projde, už jsem nemohli zůstat doma a nechat si to ujít.

7. Jasně, že mě už opravdu štve to nošení respirátorů a neuvěřitelně se těším, až jednoho dne vyjdu na ulici s namalovanou pusou a uvidím obličeje jiných lidí dole bez. Na druhou stranu, my jsme takové “respirátory” vlastně nosili pořád. Pomyslné náhubky jsme měli nasazené všichni. Něco jiného se říkalo veřejně, něco jiného doma a dětem se kladlo na srdce, aby nic nevykládaly lidem mimo rodinu. Protože jsme nikdy nevěděli, kdo nás uslyší a co z toho, co říkáme či děláme, zase práskne dál. A pak jsme se po roce 1989 divili, kdo všechno byl konfident a co všechno věděla Státní bezpečnost čili StB zásluhou rodinných příslušníkům, přátel i známých. A já jsem přesvědčená, že dědictví činnosti této StB namířené proti vlastním občanům dodnes ovlivňuje dění v naší zemi a mnoha lidem zničilo duši. 

Takže milé děti, máte obrovské štěstí, protože i když to teď možná nevypadá, ta pandemie jednou skončí a my se zase svobodně nadechneme. Tenkrát jsme si mysleli, že ten náhubek budeme mít až do smrti. Vlastně jsme si ani nedokázali představit, co to obnáší žít svobodně a jen na základě vlastního rozhodnutí. A připadalo nám úplně normální, že každého, kdo měl delší vlasy nebo byl divně oblečený, mohla kdykoli zastavit a legitimovat policie na chodníku. Tak až vám bude zase někdo vykládat, že za socialismu bylo líp a demokracie je na nic, vzpomeňte si na své pocity v době pandemie, kdy nám bylo svobody znovu ukrojeno. Historie je totiž skutečnou matkou moudrosti a zřejmě se občas musí hodně silně a nepříjemně připomenout, protože my lidé máme bohužel krátkou paměť.