Taková zajímavá brigáda to byla aneb Zápisky pamětnice II.

Jako mnozí studenti VŠ (tehdy i dnes) jsem si musela při studiu přivydělávat. Což dodnes považuji za velmi dobrou školu života, protože s VŠ diplomem člověk přece jen neskončí u pásu nebo jako uklízečka na LDN a nepozná tak mnohé mimo svou obvyklou sociální bublinu. A pak jsem se dozvěděla, že CKM hledá průvodce. CKM - to byla Cestovní kancelář mládeže, která se tvářila, že je pro mladé. Tehdy totiž nešlo cestovat jinak, než s nějakou cestovní kanceláří, takže v den, kdy se začaly prodávat zájezdy v kterékoli cestovní kanceláři, na chodníku stáli (a spali) lidé už od předchozího večera. Ale ta CKM také pořádala zájezdy pro turisty z jiných zemí, tedy spíše ze Sovětského svazu. Takže my, co jsme uměli dobře rusky, jsme první rok této “brigády” strávili praktickým výcvikem na sovětských turistech. Moje znalost jazyka anglického mi byla vcelku na nic, protože podpultové zájezdy do zemí za železnou oponu byly pouze pro vyvolené profíky. Ale i tak, tehdy to byla brigáda snů. Vcelku dobře placená, se stravou i ubytováním, pochopitelně. A rozhodně nebyla nudná. Na nudu totiž nebyl čas.

Po několika školeních mne hodili do vody a já odjela celá rozklepaná do Košic, kde jsem nastoupila do autobusu SovtransAvto plného Uzbeků. Jak jsem později zjistila, pro účastníky zájezdu to byl splněný sen, kvůli kterému museli plnit pracovní normy na 150% a dostali tento zájezd za odměnu, aby ostatní viděli, jak se vyplatí usilovně pracovat. Ti zbylí měli dobré známosti a dva z nich tam byli pracovně. Jejich úkolem bylo pozorovat a po návratu napsat podrobná hlášení o chování každého účastníka, protože to bylo další zajímavé zjištění - návštěva u nás byla brána jako možné ohrožení mysli a ideologické čistoty sovětského turisty, jelikož jsme pro ně byli vlastně zemí nebezpečně zavánějící Západem. Ale jinak to byl lidé neuvěřitelně milí, vděční a totálně nadšení z toho, co vidí. I ti politruci. Asi ten zájezd měli také za odměnu, protože plnili své úkoly na 150%.

Za dva týdny jsme projeli celé Československo od Košic až po Karlovy Vary a zpět a já asi nikdy nezapomenu na školení, které jsem musela uspořádat už ve druhém hotelu a ke kterému mne donutila hysterická uklízečka. Nějak jsem jí to neměla za zlé, když jsem zjistila, že mé ovečky prostě neví, jak se používá záchodová mísa. Prostě u nich doma měli jen ty turecké nášlapné, které pro změnu moc nedáváme my. Takže si mne představte, jak většině užaslého zájezdu předvádím, jak se správně usedá na toaletu, že se na ni určitě nemá stoupat, že použitý toaletní papír se hází rovnou do mísy a pak se spláchne, ano, stačí jenom takto zatáhnout…

A také dodnes cítím, jak se celý autobus nahnul na jednu stranu, když turisté zjistili, že vedle nich stojí auto ze západního Německa a všichni křičeli “fašísty, fašísty,” protože poprvé naživo viděli nějakého Němce.

A dodnes si pamatuji ten zvláštní pocit, když jsem se dvěma vysokoškoláky a potomky krymských Tatarů, jejichž rodiny byly do Uzbekistánu násilně deportovány Stalinem, zašla do večerního Brna, a pak jsme rozjařeně pobíhali městem a zvonili na domovní zvonky, schovávali se v průchodech, pozorovali rozčilené nájemníky a mohli se uřehtat. Jenže pak mi ten mladý Tatar řekl, že nikdy v život nezažil tak opojný pocit svobody a nám Čechům hrozně závidí, jak jsme svobodní. Tehdy jsem ho nechápala a snažila se mu vysvětlit, že my se za svobodné rozhodně nepovažujeme. A že na zvonky jsem naposledy zvonila cca v deseti letech. On se na mne jen tak smutně usmál a pokrčil rameny. Když jsem svůj první zájezd odevzdala v pořádku a v Košicích naposledy vystoupila z autobusu, připadala jsem si jako po maturitě. A dlouho mávala mizejícímu autobusu s lidmi, o kterých jsem věděla, že už je nikdy neuvidím, a přemýšlela nad tím, jak to vlastně mysleli, když mi řekli, že se zpočátku domnívali, že jsem “naša!” - tedy jejich. Tenkrát byly v módě dlouhé bavlněné indické šaty, já měla černé vlasy až po pás a byla dost opálená. A za můj místy cizokrajný vzhled mohly úplně jiné geny. Nicméně ty jejich široké úsměvy při prvním setkání mi skutečně pomohly zvládnout můj první skok do vody průvodcování plné ukrytých ledovců, číhajících žraloků a neustálých dotazů.

Další zájezd tehdejšího léta byl pro změnu z Kazaně. Jim jsem už taje českých toalet vysvětlovat nemusela a v mysli mi utkvěla jediná vzpomínka - jak sedíme u Fleků za stolem přecpaným prázdnými půllitry a značně povznesenou náladou a hádám se s jejich vedoucím zájezdu ohledně osmašedesátého. Nějak jsem zapomněla na součást školení nových průvodců, že politika radši nikdy. Byl totálně rozčilený a dotčený, když zjistil, že my Češi si opravdu nemyslíme, že nás tenkrát osvobodili před zlými imperialisty. A že jim za to vážně nejsme vůbec vděční. Chválabohu se poté dorazil svým posledním černým pivem, druhý den měl brutální kocovinu a hlavně okno, takže když jsem jim po pár dnech v Košicích opět usilovně mávala, rozloučili jsme se jako nejlepší přátelé.

Třetí zájezd byl z Litvy. Autobus plný milých, ale mnohem rezervovanějších turistů, kteří rusky mluvili jenom se mnou a absolutně nemluvili se čtveřicí dam, které mluvily rusky pořád. A byly hrozně vděčné, že jsem s nimi mluvila já. Takže opět nejsilnější zážitek mám ze dne, kdy jednu z těchto dam šíleně rozbolel zub a já ji odvezla na zubní pohotovost na pražském Karláku. Sedíme v neútulně vykachlíkované čekárně a Zoja se klepe jako ratlík, protože zpoza dveří ordinace se line děsný řev. Proti nám sedí starší dáma romského původu, která se usilovně modlí  a klepe se ještě víc. Pak se otevřou dveře, ze kterých se vypotácí manžel této dámy. Ta ho účastně vytáhne ven na vzduch, aby se za pár minut oba vrátili s křikem, že pánovi vytrhli úplně jiný zub, než ten který ho bolel. Zoja se začíná kácet a zpoza dveří se opět line děsný řev. I já se už začínám klepat a to mám zuby v pořádku. Ale kdo si pamatuje zvuk socialistických vrtaček, určitě se mi nediví. A pak jdu se Zojou dovnitř. Stejně vykachlíkovaná obří místnost s několika vrtačkami připomíná mučírnu toho šíleného doktora z Maratonce. Přeložím, co je potřeba a raději Zoju nechám jejímu osudu. Když vyleze ven, začnu se její omlouvat, že ta pohotovost je už hodně stará a podle toho vypadá, jenže ona na mne nechápavě zírá a říká, jak nám závidí tak úžasnou nemocnici a lékaře. Tentokrát nechápu já. Na její nadšení si vzpomenu až příští léto, kdy jsem ho konečně pochopila. V sovětské nemocnici. Ale o tom zase jindy…

Facebook