O jedné kočičí dámě...

Mám asi štěstí, že se můžu vypsat i ze smutku. I když tohle mé "vypsání" mohou pochopit zřejmě jen ti, kteří také vědí, že pro kočky jsme jen spolubydlící...

Před dvaceti lety se objevila u našich dveří. Vlastně za těmi dveřmi stála sousedka s otázkou, jestli to trochu odrostlé kotě, které se toulá po červencem rozpálené ulici, není náhodou naše. Koncem srpna jsem měla rodit a hormony už delší dobu pracovaly, takže jsem usoudila, že psa už sice máme, ale jedna kočka se do našeho domu ještě vejde. A tak jsem si tu drobnou černobílou kočičku s elegantní maškarní maskou kolem očí vzala. Abych následně udiveně sledovala, jak její nečekaný příchod nezvládá náš pes a různými rafinovanými metodami se marně snaží nečekaného vetřelce vypudit. Asi nejvíce nás rozesmálo, když napjatě čekal za rohem, až to ta drzá kočka znovu nevydrží a půjde se nažrat z jeho právě naplněné misky, ke které se jindy okamžitě hnal. Aby se ve chvíli, kdy se zabrala do psích granulí, zpoza toho rohu vyřítil s vražedným řevem a snahou ji pořádně vytrestat za tu nebetyčnou drzost. Jenže ona se jedním elegantním skokem umístila na stole, odkud na něj z bezpečné výšky nehnutě shlížela. Stejně tak pohrdavě pozorovala, když se zase on vrhnul na její misku a pomstychtivě po ní pokukoval, jestli konečně chápe, co jí tím chce sdělit. Občas mi našeho Kuby bylo až líto, protože jeho četné pokusy kočku dostat konečně z domu se zcela míjely účinkem a jí jeho marné snažení bylo akorát tak k smíchu. Prostě byla taková. Odtažitá a povýšená dáma, která se málokdy přišla pomazlit a když už přišla, tak jste si toho museli opravdu vážit.

Jenže pak se v domě objevil jiný vetřelec, kolem kterého se točilo celé osazenstvo, a Kuba byl nakonec rád, že má alespoň nějakého spojence. Netrvalo dlouho a já je s údivem našla svorně spát v psím pelechu. Když byl Sáře rok, začala se toulat a přestěhovala se do kotelny, kde jsme museli nechávat otevřené okno i v zimě. Do domu vstupovala, jen když měla hlad. Což dávala najevo setrvalým mňoukáním za oknem tak dlouho, až jsme s bručením museli všeho nechat, milostivé otevřít a naplnit její domácí misku. Misku na parapetu totiž dlouhodobě ignorovala, asi byly ty granule nějaké zvětralé... 

Že je opravdu dospělá, jsme zjistili jedné noci, kdy nás probudil srdcervoucí řev připomínající pláč pohozeného dítěte. Chvíli trvalo, než nám i probuzeným sousedům došlo, že to jenom naše kočka v kotelně přijala  milostnou návštěvu. A když se zanedlouho začala kulatit, pro změnu nám došlo, že nás čeká kočičí nadílka. Znovu se nastěhovala do domu a zjevně očekávala, že se o její rodinku poctivě postaráme. Jenže my měli zamluvenou zimní dovolenou a i když veterinář tvrdil, že zcela jistě porodí, až se vrátíme, pro jistotu jsme ji umístili k sestřenici, kterou jsem přesvědčila, že se nemusí bát a jde jen o prevenci. Aby mi večer před odjezdem z hor volala celá rozčilená, že mi teda pěkně děkuje, protože na Sáru už to přišlo a přece vím, jak ona nesnáší krev a takové věci… Obě se trápily celou noc a k ránu přivítaly tři slepá koťátka, která jsme si s velkými omluvami a díky odvezli domů. Byla roztomilá a tu černobílou své matky si poctivě rozdělila, takže jsme jim vcelku rychle našli nové rodiny. Když bylo odneseno i to poslední, šli jsme koupit nové záclony, protože koťátka sice byla kouzelná, jenže taky pěkně divoká. A Sáru jsme nepustili ven do té doby, než jsem pro změnu odnesla ji k veterináři kvůli definitivní antikoncepci. Další várku divoké kočičí rodinky a další nové záclony už opravdu nikdo nechtěl a Sára si dál žila svým svobodným kočičím životem bez následků. 

Kotelnu definitivně opustila v okamžiku, kdy se odstěhoval můj tehdejší muž a pak už se nehnula z domu. Tehdy jsem ji pochopila a nějak se nám prohloubil vztah. Vycházela jen na občasné procházky se psem, abych pak celou cestu poslouchala: “Mňaou, mňaau, co je to za nápady toulat se lesem? Vždyť je tady zimáá!” 

“Tak běž domů, když ti vadí sníh.”

“Prosímtě, copak vás dva tady může nechat bez dozoru? Vždyť se na něj podívej, prožene každou veverku a počůrá každý strom. To je vážně nechutnýý…”

Že kočky ovládají telepatii, jsem si uvědomila ve chvíli, kdy jsme ji celý den neviděli a když jsme ji začali hledat, uslyšela jsem v hlavě hlas: “”Sára je ve sklepě, je zavřená ve sklepě!” Byla. Od té doby se už ničemu nedivím.

A pak se s námi odstěhovala na kopec a její toulky definitivně utnuly zatím nevykastrované kočky na dvoře. Jednu jsme koupili s domem a další se taky tak nějak objevily. Prostě té nafoukané měšťačce, která se povaluje uvnitř, kam ony nesmí, daly dost výrazně najevo, že mezi ně nepatří. A jí nezbylo, než se definitivně stát domácí kočkou. Vlastně se mi dost ulevilo, když jsem pozorovala, jak přilnula k mému novému muži. I když mne chvílemi mrzelo, jak jenom jeho chodí doprovázet až ke dveřím, když odchází do práce, a u těch dveří ho zase vítá neodbytným otíráním se o nohavice.

Že už má Sára opravdu požehnaný věk, nám došlo ve chvíli, kdy syn oslavil osmnáctiny. Ale pořád to byla povýšená dáma v dobré kondici probouzející mne každé ráno urputným voláním po snídani. Což mi přece jen vynahrazovala častější kočičí přízní.

Svá poslední léta nejraději trávila u počítače povalováním po myši a klávesnici, aby se do rodinné historie zapsala svým posledním kouskem. Kdy jsem se v karanténě chystala na literární stream s knihovnou a s paní knihovnicí jsme při testování spojení stále nemohly přijít na to, proč já ji vidím a slyším, ale ona mě jenom vidí. Marně jsem zkoušela veškerou zbývající domácí techniku a už přemýšlela nad variantou, že snad půjdu streamovat k sousedům, než přišel domů syn a velmi rychle zjistil, že mám na své nejužívanější klávesnici vypnutý zvuk. Připadala jsem si jako naprostý blb. Sára se prostě ráda procházela po klávesách. Možná to jenom odkoukala od té, se kterou milostivě sdílela životní prostor.

Když jsem dnes ráno vešla do pracovny, byla smutně prázdná. Najednou mě mrzelo moje nadávání, jak mám všude po stole chlupy a myš je už zase pod kočičím břichem. Chyběl mi i ranní naléhavý budíček: “Mňaou, mňaau, tak co bude s tou snídaní? Konzervu, jasně že konzervu, přece víš, že granule už nedávám…A nějaký jogurt by nebyl?” Protože každá kočka je opravdu výjimečná osobnost obohacující život svých spolubydlících.

Včera tiše odešla stářím a já jsem moc ráda, že jsme se spolu pěkně rozloučily. S mými slzami i smutkem a v poklidu. Tak to má být.