O kouzelném dědečkovi a splněných přáních…

V pohádkách se hrdina rozhodne konečně slézt z pece, kde se líně povaloval a možná se začínal i nudit, aby se vydal se na cestu za princeznou nebo jen tak za dobrodružstvím. A jak si tak vykračuje, narazí na kouzelného dědečka, o kterém samozřejmě neví, že je kouzelný, chudáka dědečka se mu zželí a rozdělí se s ním o poslední buchtu nebo chleba. Tím pádem projde testem, takže si může něco přát nebo se mu dostane nečekané pomoci nutné pro splnění úkolu. Kouzelný dědeček je moje oblíbená pohádková postava, nad kterou občas přemýšlím, protože pohádky jsou o symbolech a stereotypech lidského života stále platných bez ohledu na to, v jakém zrovna žijeme století.

Tak za prvé: kdyby se původně líný hrdina konečně nerozhodl, z té pece neslezl a nevydal se do neznáma, nikdy by kouzelného dědečka nepotkal. Kdo jen leží na peci, žádné štěstí nebo dokonce kouzla nepotká.

A za druhé: je vcelku jedno, kolik přání kouzelný dědeček splní, důležité je, že hrdina vůbec nějaká přání či sen má. Asi všichni známe pověru o padající hvězdě. Jenže už jste někdy zkoušeli si ve chvíli, kdy hvězda padá nebem, rychle vzpomenout na to, co si vlastně přejete? Většinou totiž hvězda zmizí za obzorem dříve, než přání vyslovíme. Jen ten, kdo má svého naprosto ujasněného přání tak plnou hlavu i srdce, okamžitě ví, co chce. Protože je plně rozhodnutý si své přání splnit, takže mu vše ve svém životě podřídí a ona pověra o padající hvězdě se v jeho případě naplní. Nic jiného se totiž stát ani nemůže.

Jenže čím jsem starší, tím více si říkám, že svá přání si musíme hodně dobře rozmyslet. Ona se totiž opravdu plní. Takže už jsem přišla na to, že když si něco skutečně přeju, musím si skutečně promyslet přesnou specifikaci svého přání. Možná věřím i na kouzelné dědečky, ale hlavně vím, že když své přání vyšleme někam nahoru, někdo říká, že do vesmíru, já věřím, že k Pánu Bohu, tak se začnou dít věci. Jenže Bůh je občas velký vtipálek, protože jakmile k němu moje přání dorazí, zřejmě se ušklíbne a odpoví: “Opravdu to tak chceš?” A já si velmi rychle uvědomím, že mi ve specifikaci mého přání zase něco chybělo. Třeba když si přejete potkat muže svých snů a nějak zapomenete upřesnit jeho věk. Všechno, co jste si přáli, naprosto sedí, ale musíte se smířit s tím, že muž snů je mnohem mladší nebo naopak starší, což s sebou do budoucna nese jisté komplikace. 

A stačí si vzpomenout na jinou pohádku o zlaté rybce a rybářovi, který nedopadl zrovna nejlépe, nebo na spoustu vtipů, které si ze zlatých rybek a překroucených přání jejích klientů dělají legraci. Každé přání má v sobě ono čertovo kopýtko, někdy větší, někdy menší. Jde asi to, jako cenu jsme ochotni za jeho splnění zaplatit. 

I když já jsem jednoho kouzelného dědečka skutečně potkala. Bylo to v době, kdy jsem dosáhla naplnění svého přání už nemít žádné starosti s financemi, i když jsem málem přišla o zdraví. Tehdy se ke mně dostávaly zprávy o prvních rasistických útocích na Romy a mně se při nich vždy udělalo tak nějak mdlo. Vůbec jsem nechápala, proč mě právě tyhle informace tak rozrušují, až jsem se dozvěděla, že i naše rodina má romské kořeny, i když to bylo do té doby velké rodinné tajemství. A napadlo mě, že když mi něco opravdu vadí a oslovuje mou duši tak, že se to začne projevovat i na tělesných pocitech, asi s tím mám něco udělat a slézt z pomyslné pece. Najednou mi došlo, že když mi osud dopřál velkého bohatství a velké kliky, možná je na čase začít vracet světu kolem mne a těm, kteří takové štěstí nemají. Ale také jsem už v té době věděla, že ono rčení o hladovém, kterému když dáme rybu, tak ji sní a za chvíli bude hladový zase, takže je rozumnější ho naučit ty ryby chytat, je naprosto platné. Takže mě napadlo, že situaci romské komunity zlepší dlouhodobě a efektivně jedině to, když její příslušníci budou natolik vzdělaní, aby dokázali pomoci nejen sobě, ale i ostatním, protože jenom oni nejlépe vědí, jak pomáhat mají. A rozhodla jsem se založit fond, který bude podporovat studenty za řad Romů. Jenže jsem se do té doby zabývala pouze byznysem, takže jsem neměla ani tušení, na koho se v této věci obrátit.

Jednoho dne jsem si tak vykračovala centrem Brna, znovu přemýšlela nad svým nápadem a kde se vzal, tu se vzal, proti mě kráčel dědeček o holi a s hustými bílými vlasy. Jmenoval se Hynek Zima a já ho poznala ve svém úplně prvním zaměstnání na Úřadě práce, kde vedl oddělení pro zaměstnávání Romů a sám byl jedním z prvních vzdělaných Romů u nás. A já naprosto nechápala, proč jsem si na něj nevzpomněla už dávno.

Sedli jsme si na nejbližší zahrádku, dali si kávu a já mu nadšeně povykládala o svých plánech. Chvíli mě poslouchal a pak řekl: “Víš co? Já tě asi seznámím s mým synem. On totiž vede jedno romské středisko a je zajímavé, že zrovna nedávno jsme se spolu na podobné téma bavili.”
A bylo to. Hynkův syn Mirek byl sice zpočátku dost skeptický, po nějaké době se mi totiž přiznal, že mě nejdříve považoval tak trochu za blázna, kterých za ním chodí s různými nápady, jak zachránit lidstvo, docela dost. Ale když mě doporučil jeho otec, tak si říkal, že asi úplný blázen nebudu. Nakonec se nechal přesvědčit stejně jako dva mí bývalí kolegové, které jsem rovněž nakazila svým tehdejším nadšením. A tak vznikl nadační fond Verda, který funguje už 20 let. I ten Hynkův původně skeptický syn je členem správní rady a nakonec jsem mu byla i za svědka na svatbě. Ale to už je zase úplně jiná historka:-)

Ve své době byla Verda jediným nadačním fondem podporujícím romské studenty, který byl financován výhradně ze soukromých zdrojů. S většinou z těch mnoha stovek studentů, kteří od nás dostali stipendium, jsem se setkala osobně a byla to mnohdy velmi povznášející zkušenost. Poznala jsem řadu skutečně zajímavých osobností, mnohé se dozvěděla a mnohé pochopila. Vlastně jsem i díky Verdě a zmíněným zkušenostem napsala svou první knihu o mém romském prapradědečkovi, která se jmenuje Člověk Gabriel. A stala se spisovatelkou. Což bylo mimochodem mé přání už v mládí a vidíte, možná mi ho splnil ten můj kouzelný dědeček.

Kolem Verdy se občas dějí neuvěřitelné věci. Například jsem se v době, kdy jsme měli trochu problém s potřebnými financemi, dozvěděla, že mou bývalou firmu koupilo nakladatelství Albatros, jehož majitelé založili svůj vlastní nadační fond. A hádejte, čemu se tento fond věnuje? Podpoře romského vzdělávání a pomoci organizacím, které se tímto tématem zabývají. Takže nám tehdy s těmi finančními těžkostmi pomohli a pomáhají dodnes.

Nebo jsme si asi před půl rokem právě s Mirkem tak trochu stýskali nad situací a říkali si, že už ten náš vozík (verda se totiž v romštině říká tomu plachtovému vozu na dlouhých cestách kočovníků) táhneme opravdu dlouho a možná už nám docházejí síly. A já jsem naši debatu nakonec uzavřela slovy: “A víš co? Necháme to na tom nahoře. Přece víš, jak to s Verdou chodí, vždycky se něco stane…” Pak jsme se rozloučili, já se cestou zastavila na oběd a právě když mi přinesli polévku, zazvonil mobil. Volal mi úplně neznámý pán, aby mi oznámil, že se rozhodl podporovat smysluplné projekty, které pomáhají, protože si říká, že když mu osud dopřál, tak musí začít vracet… A vybral si Verdu. Málem jsem se tou polévkou udusila, pak se podívala na hodinky, pak někam nahoru a nahlas řekla: “Takže to zafungovalo už za půl hodiny? To se ani mně ještě nestalo…” Onen pán se setkal i s našimi stipendisty a ti ho tak nadchli, že s námi začal skutečně spolupracovat. A momentálně nám dodává kromě financí na stipendia i novou energii a nápady, které nám po těch dvaceti letech zákonitě poněkud došly. 

Tak si tak říkám, že přání, která se netýkají pouze nás samotných, ale mají především pomáhat druhým, nakonec pomohou i nám a bez čertova kopýtka. Možná je naše konání jen malou kapkou v moři velkých problémů, ale když je těch kapek víc… A čím dál víc si považuji každého, kdo se rozhodne slézt z pece, jít za svým přáním i voláním své duše, a když se mu jeho přání splní, tak se rozhodne vracet a pomáhá zase jiným. Cením si všech, kteří nemyslí jen na sebe a své vlastní zájmy, a jsem opravdu ráda, že takových lidí mezi námi přibývá.

A jaké přání se mi osvědčilo nejvíce? Kupodivu to nejobyčejnější, bez přílišných promýšlených specifikací. Přeji si být šťastná a spokojená. Když se totiž tohle přání splní, jsou šťastní a spokojení i lidé kolem vás. Což je velmi dobře, protože šťastní a spokojení lidé naslouchají své duši a hlavně nemají potřebu ubližovat ostatním. A o to jde přece nejvíce, ne?

Tak ať jste šťastní a spokojení i vy…

Kateřina Dubská

Tento článek jsem původně napsala pro Centrum pro zdravotně postižené děti a mládež - Srdíčko. A trochu ho aktualizovala.