Tohle všechno je naše aneb zápisky pamětnice I.

Narodila jsem se v roce 1965. A za tři roky poté nás obsadila ruská armáda. Takže jsem vyrůstala a rozum brala v dobách, kdy ve škole frčely soutěže O zemi, kde zítra znamená již včera, Puškinovy památníky, povinná ruština ( i když ta mne vlastně bavila a dnes jsem ráda za to, že přečtu texty v azbuce), doma se mluvilo jinak než na veřejnosti a komunisty pomlouvaný Západ byl nedostižným snem, kde se nalézalo všechno to, co jsme nenalézali doma. Nejen v regálech obchodů. Ale nějak jsme žili a byli jsme zvyklí. Jak jsme brali ten rozum, docházelo nám, že to, co nám říkají v TV s pouhými dvěma programy, zrovna neodpovídá skutečnosti. Připadalo nám normální, že všude visí nějaké červené transparenty se zlatými písmeny volajícími, že: Se Sovětským svazem na věčné časy a Závěry nějakého sjezdu KSČ splníme, že kam se člověk podívá, tam vykoukne nějaká rudá hvězda… Prostě jsme to už nevnímali. Ani to, že jsme okupovanou zemí, protože ve většině měst tehdejší Československé socialistické republiky jsme na ty okupanty nenarazili.

A pak jsem se dostala na Filozofickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci. Dodnes nechápu, jak se mi to povedlo, protože panoval všeobecný názor, že bez protekce se na žádnou vysokou prostě nedostanete. Ještě tak na nějaký technický obor. Prostě jsem to zkusila a ono to vyšlo. I když jsem tehdy netušila, že tehdejší FF UP bude školou s dost utaženými politickými šrouby. Podle mého jedním z důvodů byla i skutečnost, že se tato univerzita nacházela ve městě s ruskou posádkou. 

Což mi došlo hned ten první den, kdy jsem celá nadšená, plná očekávání a s velkým kufrem vystoupila na olomouckém nádraží. Tehdy se z nádraží vycházelo širokým vchodem na schody vedoucí na hlavní třídu, po které jezdily tramvaje a která vedla až do samotného centra. Jak jsem nedávno zjistila, dnes už tato třída neexistuje. Každopádně tehdejší výhled z nádražních schodů byl poněkud malebnější a pro mne jakožto natěšenou novou studentku až impozantní. Jenže mi ho někdo pokazil. Uprostřed oněch schodů s výhledem totiž stál ruský oficír. Kolem něj procházeli cestující vyhýbající se obloukem a on neochvějně překážel. Až na těch schodech zůstal sám. A já se zaraženě zastavila a pozorovala tu hrozivou postavu v rajtkách, vysokých vzorně vyleštěných botách a s obří plochou čepicí na hlavě, jak se pohupuje na patách s rukama za zády a spokojeně se rozhlíží. Najednou mi připadalo, že si při tom rozhlížení říká: “Tohle všechno je naše!”

A mně v té chvíli palčivě došlo, že jsme opravdu okupovanou zemí. Dodnes si pamatuji ten nečekaný pocit zoufalství a vzteku, který mne zaplavil. A dodnes mám ten obraz ruského okupanta velmi jasně před očima. Vtiskl se mi do sítnice. 

Za jinak krásné, i když občas komplikované, čtyři roky na vysoké škole, protože co si budeme povídat - vysokoškolský život si člověk užije i za socialismu, ve mně odpor k okupantům rostl, podpořený i velmi výživnou návštěvou SSSR - ale to je kapitola příští. Napomohl tomu pohled na nafoukané paničky ruských oficírů s věčně plnými nákupními taškami a předností ve vybraných obchodech, i na suverénní a tvrdé tváře jejich manželů. Jakoby nad městem ležela nějaká těžká peřina a ve chvíli, kdy jste na ni zapomněli, zpoza rohu vypochodovala četa vyhublých a bledých kluků v obřích botách jedné velikost a v dlouhých filcových kabátech, do kterých byli navlečení i v těch největších vedrech. A když jsem na návštěvě u jedné z mých spolužaček, která bydlela kousek od ruských kasáren s výhledem na kasárenský dvůr, pozorovala, jak se k nim jejich důstojníci chovají, bylo mi jich skutečně líto. Říkala jsem jim nevolníci. I když, při sledování zpráv posledních dnů i tuto lítost začínám poněkud revidovat. 
Když nás v roce 1991 opustil poslední sovětský voják, cítila jsem velkou radost a vděčnost za to, že už jsou pryč a já už žádného okupanta na nádražních schodech nepotkám. 
Mnozí se diví, proč zrovna Češi tak drží palce Ukrajině, proč máme takovou potřebu sdílet a vyvěšovat ukrajinské vlajky. Já se nedivím, naopak to naprosto chápu. Za těch dvacet okupovaných let nás asi bylo víc takových, kteří cítili vztek a zoufalství. Prostě máme pocit, že dnešní Ukrajina to vrací Rusům i za nás. Já to tak rozhodně beru a mám naprosto jasno v tom, komu držet palce.

Facebook