Gabrielovi lidé na pozadí historických souvislostí

Romové a jejich dějiny

Původ Romů stejně jako jejich dějiny i kultura zůstávají v obecném měřítku věcí neznámou, někdy dosud zahalenou oparem romantických představ. Jejich zdroj možno hledat v „cikánském mýtu“ – stereotypní romantické představě, které na svět pomohly generace umělců, pro něž byli Romové vděčným zdrojem inspirace. Do „cikánů“ promítali své představy o volnosti a rudimentárním živočišném lidství, jež nepodléhá konvencím a je mu dáno komunikovat se silami přírody a vesmíru. Cikánský mýtus v sobě spojil osud nemilovaných evropských vyvrhelů s bytostmi obdařenými divokou krásou, nadanými hudbou a tancem, s lidmi s nezměrnou silou k přečkání zlých časů a schopností užívat života plnými doušky. Celý kulturní svět zná obrazy jako Tizianovu Cikánskou madonu, Caravaggiovu cikánskou Věštkyni či Cikánku Franse Halse. V próze Cervantesovu La Gitanillu nebo Hugův Chrám Matky Boží v Paříži s postavou fatální Esmeraldy. V poezii nelze přehlédnout Puškinův román Cikáni, Cikánské romance Federica Garcíi Lorcy či postavu dívky Mignon z Goethova díla. K operním klasikám právem náleží Bizetova Carmen, k operetním Cikánský primáš nebo Čardášová princezna Imreho Kálmána či Cikánský baron Johanna Strausse mladšího. Hudba Romů uhranula skladatelům, jako byli Ferenc Liszt nebo Béla Bartók, a dlouhé řadě dalších. Taková podoba „cikánů“ však neříká mnoho o nich samých, o jejich světě, o cestě, kterou skutečně prošli, ale promlouvá spíš o tom, jak byli vnímáni a jak si jejich ukrývaný a skutečně skrytý svět představovali autoři. Anebo co si z jejich životů a podob vybrali pro svá díla. „Cikáni“ v umění žijí svým vlastním životem famózních románových hrdinů. Pokud jde o pozici v umění, tu si Romové skutečně „vybojovali“ až záviděníhodnou. Každý na světě přece ví, kdo to jsou „cikáni“. Ale málokdo už ví, kdo skutečně jsou tito cikáni, jak je od středověku titulovala majorita, neboli Romové, jak se dosud mnozí z nich nazývají ve svém jazyce. Následující řádky se proto pokusí, v rámci dostupných pramenů, o co možná nejobjektivnější ohlédnutí za minulostí tohoto legendami opředeného etnika.

Odchod z Indie a cesta do Evropy

Indický původ Romů je dnes vědecky ověřený fakt – romština jako novoindický jazyk dosud obsahuje více než sedm set vysoce tvořivých kořenů slov indického původu. Důvod odchodu předků dnešních Romů z Indie (někdy mezi 6. a 9. stoletím n. l.) není zřejmý. Podle předpokladu, že Romové patřili k původnímu obyvatelstvu Indie, byli tito spolu s ostatními „domácími etniky“ postupně podmaňováni nově příchozími a vítěznými Árijci. Ti stanovili nové uspořádání společnosti a položili základ kastovního systému, v němž podmaněná etnika zaujímala nejnižší příčky, mezi nimi i dávní Domové, od nichž odvozují Romové svůj název. Jako jedno z podmaněných etnik se Domové mohli snažit uniknout z oblastí, kde byl nejpřísněji dodržován kastovní systém, mohli také hledat lepší, suchem méně ohrožovaná místa pro život, mohli také ustupovat pod tlakem jiných, do Indie expandujících etnik (jako byli např. Mongolové či Arabové). Reálný impulz k jejich odchodu však není znám.

Po opuštění Indie směřují proto-Romové stále na západ. Podle vyššího procenta perských slov v romštině se usuzuje, že se snad až tři století zdrželi v Persii a podobně dlouho i v Byzanci, kde byla úředním jazykem řečtina, opět hojněji nalezená v romské slovní zásobě. Na půdě Byzantské říše dospívají Romové až na jih evropského kontinentu. Zde je předpokládáme někdy mezi 11. a 12. stoletím, i když věrohodné záznamy o Romech v Evropě jsou až ze 14. století. Důležité je, že do Byzance přicházeli Romové ještě společně, jak naznačuje dávná romština, k jejímuž rozdělení na jednotlivé dialekty dochází až pod vlivem evropských jazyků. Neznamená to však, že by snad Romové někdy tvořili nedílné společenství. Rozdíly mezi romskými subetnickými skupinami a podskupinami se hypoteticky odvozují už od procesu stratifikace indických kast a podkast.

Z jihu Evropy postupují Romové dále na sever velmi pravděpodobně pod tlakem Turků, kteří od konce 14. století obsazují území Balkánu. Cesta Romů Evropou ve 20. letech 15. století je nezávisle na sobě zachycena prameny několika evropských zemí. Informují o tom, že Romové rozdělení do skupin procházejí kontinentem vybaveni podobnou legendou, vlastně dosti sofistikovanou taktikou. V době, kdy byly populární poutě pro napravení hříchů na svatá místa (zejména do Svaté země ke Kristovu hrobu), vůdci romských skupin uvádějí, že putují v rámci nařízeného pokání, aby napravili hřích dočasného odpadnutí od křesťanské víry v zemích, které ovládli muslimové. Představují se proto jako kající se křesťané a jsou obdarováváni almužnami pro další cestu. Skupiny Romů postupují z jihu Evropy údolím Dunaje přes Panonskou nížinu do Uher a dále do českých zemí, odtud do Německa, Francie, Španělska a přes Gibraltar také do severní Afriky. V průběhu 15. a 16. století se příslušníci romských skupin dostali prakticky do všech evropských koutů, včetně Skandinávie a Britských ostrovů. O něco později přicházejí do Ruska, i když část Romů se sem možná dostala již dříve přes Arménii. Na americký kontinent jsou první Romové deportováni v 17. století spolu s trestanci, podobně se v 18. století dostávají i do Austrálie.

Romové v českých zemích

První jisté zprávy o přítomnosti Romů v českých zemích náleží k roku 1417. Je však možno předpokládat, že se na našem území objevili i dříve, byť třeba jen jako jednotlivci, jejichž stopa záhy mizí. K roku 1399 je v Popravčí knize pánů z Rožmberka uveden záznam o jistém „Cikánovi črném, Ondřejovu pacholkovi“, který měl patřit k jedné loupežnické tlupě. Z toho lze usuzovat, že jméno Cikán už u nás známé bylo. Pokud zde nebyli Romové přítomni, jistě se již pohybovali někde v blízkosti českých zemí. V roce 1417 našimi zeměmi pouze prošli a ještě v témže roce jsou zmiňováni v Německu. Pokračují dále do Francie, kde právě příchod z Čech dal vzniknout novému názvu pro Romy – Bohémiens. Časem užití slova bohém zobecnělo jako označení lidí nevázaných konvencemi, zejména kumštýřů, ujalo se v mnoha dalších evropských jazycích a prvotní souvislost s Romy byla pozapomenuta.

Prameny o Romech v českých zemích několik dalších desítek let mlčí, v roce 1481 jsou zmíněni u Kutné Hory, ale zase jen na krátko. Doboví písmáci si Romů i jiných cizinců všímali zejména tehdy, pokud budili pozornost, což se stávalo nejčastěji v momentě konfliktu. Tím je dán omezený informační charakter pramenů, které se o Romech zmiňují. Sami Romové písmo nepoužívali, zato romská ústní lidová slovesnost zůstává dodnes skutečnou pokladnicí jejich kultury a je důležitým kamenem i pro pokus o složení mozaiky minulosti. Nicméně po celé 15. století se u nás jméno Cikán v písemnostech objevuje, a to dokonce ve spojení s obdivem a chrabrostí. Toto označení přijaly některé šlechtické rody (Cikánové ze Slupska, z Čermné aj.); vážení lidé pak jako jméno nebo i přezdívku. A to i přesto, že výraz cikán měl negativní zabarvení už od dob Byzance, kdy jím byli předkové Romů poprvé a možná omylem nazýváni. Obliba kuriózního a exotikou zavánějícího jména však měla brzy skončit.

Změna vztahu Evropanů k Romům

Zvrat v přístupu k Romům se jistě delší čas připravoval, důvodů změny bylo zřejmě několik a vzájemně se mohly ovlivňovat. K vnějším příčinám nutno započíst výraznou antropologickou odlišnost Romů, oděv nesoucí stopy Orientu (romské ženy jsou ještě v 17. i 18. století zpodobovány s pokrývkami hlavy ve tvaru turbanu), ale i života na cestách. Podivení budil také nezvyklý způsob chování a nesrozumitelný jazyk. V křesťanských zemích se Romové deklarovali jako dobří křesťané, jenže jejich vztah k víře mohl být spíše volný, patrně s dlouhodobým přežíváním prvků původní animistické víry. Záliba Romů v magii, zejména předvídání budoucnosti, ať už z čar na ruce či jiných znamení, budila nelibost církve od prvních vzájemných kontaktů a s postupujícím časem napětí vůči neznámému lidu jen narůstalo. Ke zjevným odlišnostem přistupovaly minimálně dva další velmi podstatné důvody, které změnu emocí definitivně dovršily. První byl dán souvislostmi ekonomickými a jeho kořeny tkví v tehdejší reálné situaci Romů. Velké kočující skupiny mohly jen stěží uživit všechny své členy ze zdrojů, které jim byly k dispozici. Romové se proto nezdráhali využívat ke své obživě i drobných krádeží a polního nebo lesního pychu, které však důvěru místních trvale nahlodávaly. Ne náhodou dochází ve vyspělejší západní Evropě k zesílení proticikánských represí po polovině 16. století, kdy se tyto oblasti intenzivněji hospodářsky i sociálně rozvíjejí. Řemeslnické cechy vytvářejí obranu proti cizí konkurenci. Romské skupiny, podobně jako jejich předchůdci indické kasty, byly tvořeny velkorodinou, pro niž bylo typické „její“, rodové, řemeslo. Když uvážíme, že se všichni dospělí muži ve skupině živili týmž řemeslem, a pokud taková skupina (čítající od sto padesáti do tří set členů) měla zájem se po určitou dobu usadit na jednom místě a poskytovat zde své služby, cechovní organizace jí v tom z vlastní podstaty musely bránit. Dělo se tak třeba omezením sortimentu výroby a vykázáním konkurence k produkci mimo městské hradby, i to jen po vymezený čas. Usazení takto početných monoprofesních skupin bylo ve vyspělé Evropě té doby bez pomoci zvnějšku velmi obtížné, v krátkém časovém horizontu bezpochyby nemožné.

Historické prameny vzácně dokládají, že tam, kde se Romům dařilo ekonomicky začlenit do místního hospodářství, neměli důvod využívat k vlastní obživě i parazitnictví. Např. na ostrově Korfu v Iónském moři se ve 14. století trvale usadili romští výrobci, kteří byli s to pravidelně odvádět daně z propůjčené půdy, a tak zde do 19. století existovalo tzv. feudum acinganorum neboli cikánské léno. Také v balkánských zemích orientovaných na zemědělství, a tedy méně řemeslně rozvinutých, byli romští výrobci vítáni. Kdysi bohatá rumunská knížectví Moldavsko a Valašsko, ležící na křižovatkách důležitých obchodních cest, následkem přerušení obchodu za turecké expanze zchudla. Také bylo třeba hledat nové zdroje pro vedení vleklé války s Turky a v dané situaci přišli vhod Romové – levná pracovní síla, navíc disponující nevídanou zručností při zpracování kovů. Proto zde byli drženi násilím a postupně došlo k jejich znevolnění – byli zbaveni osobní svobody a stali se bezprávnou součástí majetku svých pánů, panovníka, církve, klášterů a šlechty. Toto tzv. cikánské otroctví bylo zrušeno v roce 1856. Poté nastává tzv. velká olašská migrace, kdy Romové z Valašska (odtud valašští, maďarsky olaskí, česky olašští Romové) i Moldavska volně migrují po celé Evropě, přicházejí také do Uher a odtud do českých zemí.

Osudovou a poslední kapkou do již naplněného poháru nedůvěry Evropanů k Romům se v době akutního tureckého nebezpečí stalo nařčení, že Romové škodí z tureckého pověření. Ostatně jména jako Saracéni, Tatra (Tataři), Heidens („pokřtění pohané“), jež se v souvislosti s Romy v pramenech objevují, naznačují, že zařazení těchto cizinců tmavého vzezření bylo vágní. Co je neznámé, budí obavy a strach. Fámy a hysterie na sebe pak nenechají dlouho čekat. Obrat z původní blahosklonnosti ke kajícníkům v panický strach z cizáků byl dovršen. Následujících více než dvě stě let (od pol. 16. do pol. 18. století) byli Romové prakticky kdekoli v křesťanské Evropě postaveni mimo zákon, jejich pouhá přítomnost byla trestná.

Vyhánění a pronásledování Romů

První zprávy o vyhánění Romů z Evropy jsou z konce 15. století ze Španělska i z území Svaté říše římské národa německého. V našich zemích dochází k vyhánění o něco později, poprvé v roce 1538 vyhlašují moravské stavy povinnost vyhánět „cikány“ ze všech moravských území. Z Českého království jsou poprvé vykázáni v roce 1545 mandátem německého císaře a českého krále Ferdinanda I. Habsburského. Byla to reakce na ničivý požár Prahy v roce1541, jenž byl bez důkazů přičten na vrub Romům coby tureckým špehům. O čtyři roky později vychází dva nové mandáty a za pár let další. Nařízení se stále opakovala a postupem času i zpřísňovala. Romové se totiž stále vraceli, fakticky neměli kam jít. K opakovanému vydávání zákazů docházelo i proto, že úsilí zbavovat se „cikánů“ časem polevovalo, nejvíce v dobách válek a morových epidemií. Roli hrála i věčná a všudypřítomná korupce – Romové upláceli své dozorce a jiné úřední osoby, aby znovu nabyli svobody. A jistě se občas našli i soucitní lidé, kteří byli ochotni Romům pomáhat.

V době třicetileté války (1618–1648) byl postup proti Romům ochromen, s razancí o to větší se proti nim zakročilo v době míru. V roce 1697 císař a český král Leopold I. prohlásil cikány za „vogelfrei“ – psance, takže mohli být kýmkoli na potkání beztrestně zabiti. Pokud byli ale řádně souzeni, jejich tresty bývaly většinou tyto: při veřejné exekuci byli dospělí muži již při prvním dopadení oběšeni, ženy a nezřídka i mladiství byli potrestáni uřezáním ucha či jeho části, mrskáni metlami a byl jim vypálen cejch – potupné znamení. Exekuce pak byla ukončena podepsáním podmínečného odsouzení k smrti. V případě opětovného návratu již jednou odsouzené osoby sloužil cejch jako důkaz, ocejchovaná osoba tedy napříště zpravidla propadla hrdlem. Po procesu byly ze zbídačených rodin odnímány děti a dávány na „převýchovu“ do tzv. dobrých křesťanských rodin, respektive do služby. Pokud o takovou pracovní sílu nebyl zájem, byly děti umisťovány do obecních špitálů. Zbytek zdecimované skupiny byl vyprovozen za hranice města, výjimečně až na zemské hranice s tím, aby zemi opustil. Dále byla skupina ponechána svému osudu, ale v sousední zemi bývala situace obdobná. Romské skupiny se tak v zemích křesťanské Evropy mohly pohybovat pouze v jakýchsi bludných kruzích – na daném území jen tak dlouho, než byly dopadeny.

Tresty za „cikánskou chůzi“ bývaly v zahraničí podobné. Koloniální říše mohly navíc využít možnost zaslat tuzemské Romy, tedy ty, kteří se v zemi narodili, a nemohli být vyhoštěni coby cizinci, do svých kolonií v Americe, Africe či Indii.

O něco lepší než v ostatních částech křesťanské Evropy byla situace v Uhrách, Polsku a Rusku, kde se proticikánská nařízení vydávala spíše nahodile a nebyla dodržována zrovna důsledně. Šlechta, když měla zájem podržet si na svém panství Romy, často nenahraditelné hudebníky či kováře, obecná nařízení obcházela. Romové ze západní Evropy proto před pronásledováním prchali zejména do Uher. Ani zde však nebyl jejich pobyt oficiálně povolen.

Jiná byla situace v balkánských zemích pod tureckou nadvládou. Turečtí páni příliš nerozlišovali mezi podmaněným obyvatelstvem, všichni poddaní včetně Romů usedlých i kočovných ale museli platit daně a poskytovat vojenskou podporu. K vyhánění Romů v těchto zemích nedocházelo, přesto ani zde nežili v klidu – válečný konflikt zde v podstatě neutuchal. V některých oblastech pod vládou Turků navíc Romové nebyli ušetřeni ani skutečně tvrdé represe. Turci se nevměšovali do vnitřních záležitostí zemí, proto některá území zůstala i nadále pod správou vlastní šlechty. Tak mohlo v rumunských knížectvích dojít k těžkému znevolnění Romů, jak bylo zmíněno výše. A tak se Romové stále vraceli i na místa, kde jim hrozila šibenice.

K vyvrcholení pronásledování „cikánů“ u nás dochází za vlády císaře a českého krále Karla VI. (1711–1740). Předchozí proticikánská nařízení potvrdil a přidal další. Nově podléhali trestům i ti, kteří „cikánům“ pomáhali nebo jen neoznámili jejich přítomnost. Od roku 1721 mohly být na hrdle trestány při prvním dopadení již i ženy. V roce 1706 se poprvé na hranicích zemí Koruny české objevily výstražné tabule proti „cikánskému vluzování do země“, již dříve vídané i v cizině. Na kůlech připevněné dřevěné tabule malované olejovými barvami a kryté stříškou názorně přibližovaly tresty, které Romy čekaly při překročení hranice. Výstražné tabule jsou zmiňovány ještě v roce 1790, ačkoliv poslední poprava za „cikánskou chůzi“ se u nás odehrála v roce 1763 v Prachaticích.

Panovnické pokusy o asimilaci Romů, počátky usazování Romů na Moravě

Do té doby nevídaný přístup k Romům uplatnila od 60. let 18. století habsburská panovnice Marie Terezie (1740–1780). Nikoliv v celé říši, ale pouze v Uhrách a Sedmihradsku realizovala pokus o povinné usazení a asimilaci „cikánů“. Spíše než pohnutky humánního rázu ji k tomu vedly důvody ekonomické. Pro státní pokladnu vyprázdněnou po tureckých válkách našla nové poplatníky a přitom z Romů poprvé učinila skutečné občany legálně obývající dané území. Na druhou stranu byly metody realizace nového řešení direktivní a násilné, také proto neměly delšího trvání. Přesto vytvořila základy k velkým romským osadám v Uhrách, a to i na Slovensku, i když zde se Romové pozvolna usazovali už od 16. století. Zejména kováři a hudebníci patřili mezi vyvolené, kterých se tu a tam ujímala šlechta, aby pro ně vymohla výjimky ze zákona a možnost usazení. Na oplátku od Romů vyžadovala skutečnou asimilaci – zapojení se do společnosti provázené oddělením od zbytku rodiny.

Podobně podmínečně byli už koncem 17. století usazeni i první Romové na jihovýchodní Moravě. Někdy před rokem 1698 (v době, kdy byli „cikáni“ vyhlášeni za psance) povolal hrabě Dominik Ondřej Kounic ze svého panství v okolí uherského Györu rodinu romského kováře Štěpána Vajdy, řečeného Daniela, povolal a usadil ji na svém moravském území, na předměstí Uherského Brodu. Důvodem bylo nejspíše právě kovářské řemeslo – možná zde chyběl doplňkový kovářský sortiment, na který se romští kováři z nám již známých důvodů specializovali. Každopádně tím hrabě Kounic fakticky vyňal romskou rodinu z platnosti proticikánských patentů. Toleroval ji, ovšem s podmínkou znamenající její vytržení z romské pospolitosti: přerušení styků s širší rodinou a dokonce povinnost oznamovat pronikání dalších příbuzných z Uher, usazení na jednom místě, přijetí většinového způsobu odívání. Byť nikým nevoláni a dokonce nevítáni, za první zde usedlou rodinou i za vidinou lepšího života začali v 18. století pronikat další Romové z Uher. Většina z nich se zde dříve či později pokusila usadit. Proces usazování Romů na Moravě byl započat.

Jen epizodou pro vznik trvalého romského osídlení Moravy byl projekt císaře Josefa II. (1780–1790) usilující o povinné usazení Romů ve dvou desítkách moravských a slezských obcí. Někteří z násilně usazených Romů časem svá trvalá obydlí opustili. V Oslavanech u Brna a Bohusoudově u Jihlavy však na josefinských základech začaly postupně vznikat velké romské tábory.

19. století, moravští a čeští Romové

V 19. století, zejména od jeho druhé půle, se proces usazování Romů na jižní Moravě zintenzivňuje, tehdy již však bez panovnické či šlechtické podpory. Nastává přelomová etapa, Romové se sice nenápadně a pomalu, ale už sami ze své vůle začínali na Moravě usazovat. Svobodná volba jim dávala mnohem větší motivaci k překonání překážek. Obce se pod vlivem letitých předsudků bránily vpustit Romy mezi sebe a ani kořeny zapouštějící Romové nebyli ihned připraveni a schopni žít harmonicky se svým okolím. Počátky soužití nebyly lehké pro jednu ani pro druhou stranu. Pokrok však byl zřejmý, usedlí Romové stále méně využívali příživnických zdrojů obživy. Bylo v jejich zájmu být zadobře se sousedy, kteří jim v době nouze vypomohli, a nemuseli již spoléhat na nelegální zdroje. Romští výrobci také neměli zájem ztratit klientelu. Usedlí Romové se tak začleňovali do majority přirozeným během věcí a mnohem rychleji než jejich druhové, kteří zůstali v izolovaných osadách nebo ještě na cestách. V předvečer II. světové války tedy významná část moravských Romů procházela úspěšně nastartovaným procesem integrace. Je paradoxem, že právě tito Romové se stali objektem nacistické genocidy.

V Čechách byla situace odlišná, zřejmě i vlivem striktnějšího přístupu místních úřadů zde ještě i v meziválečném období zůstávali Romové neusazeni. Živili se často podomním prodejem, broušením nožů, čištěním peří, obchodem s koňmi nebo hudební či různou zábavní produkcí včetně artistické. Čechy křižují ve svých kočovných vozech a mnohdy luxusních maringotkách tzv. čeští Romové (typická příjmení: Růžička, Serynek, Vrba, Chadraba, Čermák, Janeček aj.). Ti byli svými zvyky i způsobem života bližší německým Romům (Sintům) než usazujícím se tzv. moravským Romům, kteří přicházeli hlavně z Horních Uher – převážně dnešního Slovenska (příjmení: Daniel, Holomek, Herák, Malík, Ištván, Kýr, Kubík aj.). Typickým zdrojem obživy pro ně bývalo kovářství, objevoval se i obchod s koňmi nebo hudba, ale s postupující industrializací to stále více byla nádeničina či posluha v domácnostech.

Po rakousko-uherském vyrovnání (1867), kdy v rámci habsburské monarchie začaly existovat dva státní útvary, se rakouské úřady zaměřily zejména na obranu proti cizím Romům, hlavně z Uher, dnešního Chorvatska, Slovinska či Srbska, nebo z rumunských knížectví, odkud přicházeli tzv. olašští Romové a z nich konkrétně skupiny Lovarů, koňských handlířů, či Kalderarů, výrobců měděných kotlů. Jako velká přítěž byli vnímáni i tuzemští potulní Romové. Život z místa na místo byl vůbec považován za dobrou příležitost k páchání trestné činnosti. Kočovní Romové zákony mnohdy opravdu přestupovali, především drobnými krádežemi a žebrotou, ale ze zvyku se jim připisovaly i skutky, kterých se nedopouštěli. Proti kočovníkům se postupovalo shodně prakticky v celé monarchii. Využívalo se tzv. hnaneckého zákona (1873), zákona o tuláctví (1885) či zákona o ochraně lesů a polí – na jejich základě byli posíláni před soud, do donucovacích pracoven (robotáren) a polepšoven a za asistence četnictva byli postrkováni, tedy šupem dopravováni od vesnice k vesnici. Všechna dosavadní legislativní opatření vůči kočovným Romům pak shrnul v roce 1888 výnos vídeňského ministerstva vnitra, který se zaměřil na zadržování a vyhošťování Romů cizí státní příslušnosti, na postrk, zatýkání a trestání potulných Romů tuzemských.

20. století (do II. světové války)

Na počátku 20. století se zdálo, že dosavadní prostředky k „potírání cikánské trýzně” nedostačují, proto se hledaly nové možnosti, jak postup proti „cikánům“ zpřísnit a uzákonit. K legislativní úpravě „cikánské otázky“ se přistoupilo po I. světové válce v řadě evropských zemí. V Československu byl zákon o potulných cikánech vyhlášen v roce 1927. Neusiloval však o změnu postavení Romů ve společnosti, ale přijímal opatření směřující k ochraně společnosti před „cikánským neřádem“. Smyslem zákona nebyla likvidace kočování, ale mělo se dostat pod úřední a četnickou kontrolu. Nově byly pro „potulné cikány“ od čtrnácti let věku zavedeny speciální průkazy totožnosti – cikánské legitimace. Jejich vydávání předcházel soupis „cikánů“, při němž byli tito za četnické asistence přiváděni na obecní úřady nebo četnické stanice. Osobám starším 14 let zde byly sejmuty otisky prstů, byli foceni a zapisováni. Legitimace byly určeny jednak „potulným cikánům“ coby skutečným etnickým Romům-kočovníkům, jednak Neromům, kteří „žili po způsobu potulných cikánů“. Nejednoznačnost výkladu slova cikán skýtala prostor pro diskriminaci etnických Romů bez rozdílu. Nakonec také cikánské legitimace obdržela většina Romů, ať žijících kočovně, či usedle. Úřady totiž ignorovaly trvale usedlý způsob života některých Romů, za potulné považovaly i ty, kteří se nezdržovali ve svém bydlišti trvale – např. se čas od času vzdalovali za obchodem či prací. Za bezdomovce byli často považováni i Romové žijící usedle v tzv. cikánských táborech, tedy na okrajích obcí, které je odmítaly přijmout za své. Ve snaze vyhnout se péči o sociálně potřebné se obce zdráhaly udělovat „svým Romům“ domovská práva. Vést kočovný život bylo zákonem povoleno jen na základě udělení kočovnického listu vůdci skupiny, jež nově nesměla přesahovat rámec tlupy, tedy užší rodiny. Starosta obce do listu potvrdil, zda vůbec, kde a případně jak dlouho může skupina tábořit. Zemským úřadům zákon umožňoval vymezit zvláštní vyhláškou území, do nichž měli „potulní cikáni” vstup zakázán. O zařazení žádalo velké množství obcí, ale vyhověno mohlo být pouze části z nich (území pohraniční, silně zalesněná, velká a lázeňská města, rekreační oblasti). Jinak by to totiž znamenalo likvidaci kočování. Nově bylo možné odnímat děti z rodin a předávat je do ústavní výchovy pro „nemožnost poskytování náležité péče, která pramení z potulného způsobu života“.

Ani nařízení zákona z roku 1927 nebyla v novém Československu považována za dostatečné řešení „cikánského svízele“. Po nástupu Hitlera k moci v sousedním Německu se i u nás vytvářejí psychologické předpoklady pro zpřísnění ve vztahu k Romům, dochází k další radikalizaci veřejnosti. Averze se zvyšuje i s nárůstem počtu bezprizorných Romů, kteří k nám utíkají z Německa, po Mnichovu pak i z odtržených Sudet. Veřejnost volá po jiném řešení, než jsou „jen otisky palců v cikánských legitimacích“. Ve veřejných i úředních debatách se zvažují různé postupy včetně tak radikálních, jako byla nucená koncentrace cikánů, sterilizace jejich žen či tetování čísel. Všechny tyto návrhy v rovině úvah taky zůstávají. Těsně před okupací bylo dokončeno a vydáno pouze nařízení o nucené koncentraci v kárných pracovních táborech pro dospělé muže, kteří se vyhýbají práci.

Genocida Romů v době II. světové války

Se vznikem protektorátu se již politika ve vztahu k Romům orientuje výhradně na německý vzor, a to bez ohledu na případné nadšení či lhostejnost české veřejnosti k rasistickému postupu. Protektorátní politika namířená fakticky proti „cikánům“ se až do června roku 1942 maskuje formálním postupem proti „práce se štítícím a asociálům“. V létě roku 1940 byly u obce Lety (okr. Písek) a u obce Hodonín (okr. Kunštát) otevřeny tzv. kárné a pracovní tábory pro dospělé a stoprocentně zdravé muže, kteří nemohou prokázat zdroj své obživy. Mezi takovými tvořili Romové jen asi 10–15 %.

K nástupu otevřeně rasistického postupu proti „cikánům“ dochází v protektorátu vyhlášením rozkazu o potírání cikánského zlořádu 10. července 1942, tedy se čtyřletým zpožděním oproti Říši. Už na jeho základě proběhl soupis veškerých cikánů včetně míšenců. Menší část z osob podchycených soupisem (ze společenského hlediska problémovější: již trestané osoby, hazardní hráči, osoby nezdržující se na místě svého trvalého pobytu apod.) byla ihned spolu se všemi svými rodinnými příslušníky zařazena do táborů v Letech a Hodoníně, jež byly mezitím změněny na tábory tzv. cikánské. Ty se staly místy nucené koncentrace Romů před jejich odsunem do Osvětimi. Ale ani zde, v protektorátním zařízení, nebyli Romové včetně dětí ušetřeni krutého chování ze strany dozorčího personálu. Tvořili ho výhradně čeští četníci. Relativně vysoký počet zde zemřelých Romů měly na svědomí špatné podmínky života v táborech, které na obou místech vedly k vypuknutí smrtících epidemií tyfu.

Poslední etapa genocidy Romů nejen v protektorátu, ale v celé Evropě, respektive v zemích pod německou nadvládou, nastala po 16. prosinci 1942, kdy říšský vůdce SS a velitel německé policie Heinrich Himmler vydal rozkaz, v němž rozhodl o odsunu cikánů a cikánských míšenců z Německa a jemu podřízených zemí do Osvětimi (německy Auschwitz). Tento komplex koncentračních a vyhlazovacích táborů byl poté doplněn i o tzv. cikánský lágr v Auschwitz II-Birkenau. Prošlo jím přes 22 000 evropských Romů – naprostá většina z nich zde zahynula. Od jara roku 1943 sem byla v několika hromadných transportech odsunuta i většina protektorátních Romů, tedy včetně těch z větší bezproblémové skupiny podchycené soupisem, dosud žijících na svobodě. Tak končí poslední etapa řešení cikánské otázky v protektorátu, jejímž výsledkem byla likvidace 90 % všech původních historických českých (i německých) i moravských vesměs usedlých a již se integrujících Romů.

Situace po osvobození a složení romské populace u nás

Po válce k nám v mnoha migračních vlnách přicházejí Romové ze Slovenska. Znovu a těžce začíná proces integrace nové skupiny Romů u nás a vlastně trvá dodnes. Slovenští Romové (tzv. servika/serbika Roma, kteří přicházeli do Uher z Balkánu, snad ze Srbska, a od 16. století se na Slovensku trvale usazovali) dnes tvoří 85–89 % z celkového počtu Romů u nás, 10 % tvoří tzv. Romové olašští, 1–5 % zbytky původních českých, moravských i německých Romů, kteří přežili nacistickou perzekuci.

Na závěr si dovolím staré romské přísloví: šel vatra, šel Roma – sto osad a stokrát různí Romové. Naznačuje jednu z konstant kultury Romů v průřezu věků – Romové se v rámci svých skupin od sebe vždy vzájemně lišili (zvyky, způsobem obživy atd.). To se nevylučuje se silným vědomím romské sounáležitosti. Nikdy však Romové nebyli jedním stejnorodým celkem. A tím méně dnes, kdy se obrovské až nepřekonatelné rozdíly objevují i v rámci jedné jediné romské rodiny.

PhDr. Jana Horváthová

S použitím literatury:

Nečas, Ctibor: Historický kalendář. Dějiny českých Romů v datech. Olomouc 1997.

Hanzal, Jiří: Cikáni na Moravě v 15. až 18. století. Dějiny etnika na okraji společnosti. Praha 2004.