Co chystám

Krhov

Pokaždé, když odevzdám knihu do vydavatelství a její další cesta už přestane být závislá na mně samotné, protože pak už záleží na čtenářích, jestli ji najdou nebo ne, tak na pár měsíců vypnu. Ne, že bych sama chtěla, ale asi trvá nějaký čas, než na to vyprázdněné místo v mé hlavě nateče další inspirace. Sice mi Malé zázraky nedaly tak zabrat jako předchozí román Dcery a bylo i příjemné nepsat o sobě a své rodině, ale přece jen v každé knize stejně najdete jejího autora:-) 

Takže nyní čekám, co přijde příště. Jestli konečně vyslyším přání mé oblíbené knihkupkyně Marcelky, která mě už nějakou dobu přesvědčuje, že mám konečně napsat o mém životě na kopci a hlavně o mém rozrůstajícím se kozím stádu, protože velmi ráda čte a poslouchá moje historky o kozách. Pravda, nad knihou s pracovním názvem Já a moje kozy už nějakou dobu přemýšlím a hlavně naše kozy dělají vše pro to, aby přispěly dalšími a dalšími svými skopičinami do téměř každodenního děje této knihy. Jenže já jí stále odpovídám, že knihu Vejce a já stejně nikdy nepřekonám, takže nevím...

A při mých procházkách v okolí našeho domu, zejména ke studánce, která vytéká už tisíce let kousek asi 800 m od nás, mi začal do hlavy přitékat nový příběh obsahující řadu osudů, které se odehrály tam, kde právě žiju. Je to kraj beroucí za srdce, tvrdý, a přesto krásný, kraj plný oblin a prudkých strží, hlubokých lesů a kvetoucích luk – prý bohatších než amazonské pralesy. Kraj vyzařující silnou energii, občas ničící tvory, kteří v něm žijí, jedno jestli jsou to zvířata anebo lidé. Nutí je jít až na dřeň, přestože se brání, a to jim přináší těžké a bolestivé osudy. Kraj, kde máte blíže k Bohu a k pradávnu, kraj pravdivý a zdravý. Bude se jmenovat Místo v lese.

Takže má můj vydavatel skutečně pravdu, když o mně uvádí, že právě teď chovám včely, kozy, slepice, psy a kočky a do toho, nad dvorem plným života, píšu knihy.

Už je tady léto, vydavatel se ptá, kdy mu dodám další knihu, a tak asi vyhrají ty kozy:-)  Místo v lese chce svůj čas...

Facebook