Dopisy čtenářů

Milí čtenáři, dočetli jste? A chcete se se mnou podělit o své názory, dojmy, otázky či připomínky? Napište mi. A já slibuji, že co nejrychleji odpovím, třeba i s dotazem, jestli souhlasíte s uveřejněním vašeho příspěvku na tomto webu. Protože ty nejzajímavější obsahující nějaký vlastní příběh si zveřejnění zaslouží...

Moje adresa: katdub@seznam.cz

 

Pokaždé mne obrovsky překvapí, když mi do mailové schránky dorazí dopis od čtenáře, který právě dočetl moji knihu. A samozřejmě mne potěší, když se mu kniha líbila, protože v ní nalezl nejen čtenářský zážitek, ale i otázky a odpovědi, které mu zřejmě nějakou dobu krouží hlavou a možná i proto v knihkupectví sáhnul po mých knihách. Už mi těch dopisů a reakcí přišlo tolik, že si dovoluji některé z nich uveřejnit. Samozřejmě s povolením autora:-)

Vážená paní Dubská.

Je nezvyklé datum k napsání těchto řádků. Poslouchám Radio Beat, tluču na klávesnici. Za 6 týdnů mi má být 70. A proč píši zrovna Vám, paní Kateřino.

Mám za sebou krásný zážitek,jehož strůjcem jste právě Vy. Včera jsem dočetl Vaše dílo - Hendrixovu kytaru. Klobouk dolů, jak jste to krásně napsala. Protože se počítám za vrstevníka hlavního protagonisty díla, musím napsat, že jste to všechno vystihla obdivuhodně. Je pravda,že já jsem neodešel, ač mne starší kamarádi přemlouvali a lákali. Ale moje matka po rozvodu byla tím, co mne tu drželo. Nebyl jsem ani úspěšný hudebník, později podnikatel jako Jan. Byl jsem strojař, později vyučující odborných předmětů na střední škole, který šel do důchodu znechucený z kvasinské Škodovky. V mládí jsem však objížděl vystoupení a zábavy jako příležitostný pomocník s kapelou kamarádů a přátel. Takže vím, jak skvěle jste vystihla onu dobu a dění kolem. Jsem i rozvedený, takže i toto dění je mi známé, byť ne s umělkyní, ale vysokoškolačkou. No a závěr mne vzal u srdce, neboť i já jsem se po 42 letech setkal s bývalou láskou (žijící ale 200km ode mne a narozdíl od Magdy sršící zdravím) po úmrtí jejího muže. Prostě já se do toho začetl a byl v tom, ani se mi nechtělo knihu odkládat a s blížícím koncem jsem si přál, aby nekončila. Prostě z mé strany úžasné čtení. Za to Vám velice děkuji a skládám poklonu.

Viktor Kubín

*****

Milá paní Dubská,

dnes při dopoledním vaření jsem dočetla Vaši poslední knihu Hendrixova kytara a chci Vám napsat jen pár řádků jako poděkování za nádhernou nostalgickou cestu do minulosti... Muzika tohoto žánru je většinou doménou mužů, takže jsem byla zvědavá a možná trochu nedůvěřivá, když jsem se do čtení pustila... Nicméně všechny Vaše předchozí knížky mám přečtené a doma ve své knihovničce, takže jsem pochopitelně musela koupit i tuto... Každá z Vašich knih je naprosto jiná a mám ke každé nějaký vztah... Upřímně nejvíce se mi líbily ty víceobjemové  knížky, což mám stejně i s Johnem Irvingem, jehož tlustopisy rovněž miluji... A Hendrixova kytara je prostě nejtlustší a tudíž zatím moje nejoblíbenější... Překvapila jste mě velmi příjemně...
Nejen proto, že v době revoluce mi bylo 9 let a dobu před revolucí si docela dobře pamatuju, ale i proto, že do mého života velmi intenzivně vstoupila hudba... Vždy jsem měla ráda muziku a hrála folk na kytaru, na kterou mě naučil můj první kluk, potom jsem se rozhodla věnovat počítačům a po narození mého prvního syna postiženého Aspergerovým syndromem jsem se obloukem zase k muzice vrátila... Se synem jsem zůstala doma a nemohla chodit do práce, až jednou se v našem malém městečku otevíral obchod s hudebními nástroji a já se tam šla s kamarádem podívat, protože se znal s majitelem obchodu... Ten obchod mi učaroval a dal mému životu jiný směr... Nejdřív jako návštěvnice a později jako prodavačka (protože to bylo jediné místo, kam mi bylo dovoleno brát s sebou syna) jsem měla možnost poznat spoustu úžasných muzikantů, zažít radost z hraní, poslouchat příběhy, neboť i někteří z nich žili v emigraci a jejich životy rozhodně nebyly obyčejné... Můj život dostal zase směr a objevila se v něm radost... Díky podpoře jsem sama začala psát písňové texty a přestože můj život byl mnohdy složitý, díky hudbě a přátelům z řad muzikantů jsem ho dokázala zvládat...
Je to už spoustu let a já stále na tu dobu vzpomínám... Krámek bohužel již není, zavřeli ho v loňském roce, neboť jeho majitel a jeden z mých nejlepších přátel tragicky zemřel... Ale vzpomínky nikdy nezmizí a láska k hudbě už vůbec ne... Děkuji každý den za tu příležitost, které se mi díky hudbě a lidem kolem ní dostalo... Nikdy nezapomenu a Vaše kniha je krásnou oslavou těchto lidí, kteří mají ta největší srdce na světě...
S láskou a úctou 
Markéta 
 
*****

Předem Vám moc děkuji! Teď jsem dočetla Z kopce do kopce a prostě Vám to musím napsat. Je až neskutečné, jak se to podobá mým, potažmo našim, zkušenostem. Před třemi lety jsem zjistila, že se mi pohodlný brněnský život v opraveném zrekonstruovaném bytě v centru začal nějak zajídat a nudit. Dlouho jsem cítila, že potřebuji přírodu - chatu, chalupu, cokoli...navíc mně baví rekonstruovat a restaurovat cokoli a řekla jsem si, že kdy jindy, než teď. Takže jsem koupila dům kousek od Jevíčka a do měsíce se tam odstěhovala i s druhou polovinou a v té době dvěma psy. Majitelem byl p. Nedbalec. Nomen omen. Co mohl, to v domě pokazil. Ale proto to také nepíšu. Vaši knihu jsem přečetla jedním dechem za dvě odpoledne. A opravdu jsem nestíhala zírat, jak mnoho bylo podobného. Trápení s liškami kradoucími slepice, netáhnoucím kotlem nebo když jsem jela k domu poprvé (poté, co jsme absolvovali několik předešlých setkání v jiných domech v horším či lepším stavu, které se nám taky líbily) a říkala jsem si, že "sem se v životě!! nenastěhujeme", protože cesta byla plná děr a výmolů, přes cestu nám běhala zvěř...první zimu v domě bylo ráno deset stupňů, po tříhodinovém topení se to zvedlo na 13 a tak pořád dokola...

A jako bonus dům obývalo 5 koček s koťaty, které nám tu majitel nechal společně se slepicemi a kohoutem prostě proto, že si je vzít s sebou nechtěl...
Nechci vypisovat vše, co je téměř totožné...jen třeba jedna historka za všechny, když nám první zimu zmizela slepice a my jsme se domnívali, že ji sežrala chudák hladová liška, abych ji za tři dny objevila sedící v koruně jabloně, kam před ní právě asi utekla...přežila tam ty tři dny bez jídla a vody v mínus dvaceti...první zima byla hodně náročná...a nakonec, poté, co jsme ji ze stromu setřásli, se jara stejně nedožila, neboť zmizela v polích za tehdy ještě neoploceným domem a zbyla z ní jen hromádka peří...
 
Abych si ulevila, psávala jsem tehdy krátké zkazky svým přátelům na facebook pod názvem "Zpravodajství z Hroudy"... aby věděli, že jsme se vážně nezbláznili, že přestože nás od tohoto počinu zrazovali, jsme tu šťastní. A tady jsem také jedním dechem přečetla na zápraží Gabriela a Dcery. Sbírku už mám téměř kompletní :)
No, zase jsem se rozepsala, bylo by to na dlouho. 
Každopádně Vám chci ještě jednou poděkovat. Dlouho už jsem se tak u knihy nezasmála a ani neronila krokodýlí slzy (loňské léto jsme tu pochovali mého milovaného 14ti letého psího parťáka)... Do Brna už nejezdím tak často, spíše výjimečně, mám občas problém převléci se z tepláků a "nahodit" slušné oblečení...platíme tu částečně za exoty z velkoměsta...ale...to všechno nám za to stojí.
 
Přeji Vám hodně zdaru, pevné nervy a ať elán a síly vydrží i přes různé patálie
Miroslava Č.
 

 

Právě trávím chvíle s Vaší knihou a zítra si půjdu zarezervovat i Vaše další dvě díla. Chci Vám napsat, že příběhy jsou moc milé, dokonce myslím, že by mohly sloužit i jako součást terapie (jsem profesí psycholožka) u pacientů, kteří už mají horší časy za sebou, protože v nich cítím empatii, naději, víru, jsou srozumitelné, ne však plytké.

Přeji Vám mnoho další inspirace. Jitka Hajnová

 

 

Dobrý den, dočetla jsem Váš román Dcery, před hodinou. Mám načtenou K. Tučkovou i V. Šikulovou a tušila jsem, že se stanete mou další oblíbenou autorkou.

Jsem ráda, že mě můj čich na autory nezklamal. A taky musím říci, že jsem na nějakou dobu úplně emocionálně vyčerpaná a vybrečená, s opuchlýma očima a rozdrásanou duší dcery, vnučky, matky...S narozením dcery jsem začala cítit silnou potřebu vypořádat se s vlastním vnímáním ženskosti, sebe jako ženy, protože jsem si stanovila nelehký cíl, že svou dceru budu vychovávat, budu se snažit ji vychovat jako ženu spokojenou v těle ženy s láskou ke své ženské duši, k ženskému principu, který jediný může doplnit princip mužský a zachovat tak přirozenou vyváženost světoběhu. ...a přitom jí každý den, ukazuji jak vlastními činy svou ženskost popírám, vymezuji se vůči ní a soupeřím se sebou samou v dokazování světu a sobě, že být ženou "jen" nestačí, že je potřeba být "ženou, která obstojí v mužském světě", "ženou, která se může spolehnout jen na sebe a maximálně na svou matku nebo dceru, které jí mohou rozumět a být oporou". Kolika přešlapů jsem se dopustila už v tak jejím i synově krátkém životě, a to si pořád připomínám, že to chci jinak a pak se omlouvám, že jsem musela, nebyl čas, nebyl prostor, nevěděla jsem jak jinak, nevěřila jsem, že jinak by to bylo stejně dobře - i když dobře je v tomto smyslu neuspokojivě ve vztahu k mému cíli, ale dobře pro dokončení práce nebo stihnutí něčeho, zachování dobré atmosféry v rodině...
Možná i proto tolik slzí. Zas a znovu jsem si uvědomila, jak je pro mě těžké změnit ten výchovný stereotyp, najít podporu u partnera pro zkoušení jiných způsobů výchovy našich dětí, dovolit mu, dát mu důvěru v jeho působení na utváření jejich osobnosti, uvěřit, že výsledek bude dobrý.Vím, že některé věci se mi podařilo udělat jinak, zajistit jim klidné, láskyplné dětství, bezstarostné, dětství, které není infikováno starostmi a bolestmi dospělých.Dostatek času tráveného s rodiči. A přesto jsem tak nespokojená s tím, jak je nevedu cestou sebevědomých osob, které se nezatěžují svou nedostačivostí, závislostí na autoritách. Strašně jsem si přála neslyšet od své dcery větu."Proč jsem se nenarodila jako kluk, kluci to mají vždycky lepší." Větu, která mi zněla v uších snad až do porodů mých dětí, kdy jsem si konečně sáhla na to cenné, silné ženské, které bych si nikdy nenechala vzít.
 A stejně tak obava, jak vychovávám svého syna - vtělená do nejistoty, kterou jsem zahalena, když hledím do milujících, děsivě odevzdaných  synových očí, které jsou příslibem předem splněných všech přání "Jak řekneš, tak udělám, co budeš chtít, abych si myslel, budu si myslet." Předzvěst závislosti na jiné, silné ženě, která mu bude imponovat, protože bude splňovat jeho představu spolehlivé (matky) nikoliv partnerky, protože dříve či později přijde na to, že partnerku chce jinou, že v tom vztahu, potřebuje být tím silným, tou oporou on, tím statečným, rozhodným...a já nechci, aby si to dokazoval skrze shazování a zesměšňování ženy, kterou miluje, ale která ho zároveň tím, co ho přitahuje, ohrožuje.
Pro mě je ve Vaší knize několik poselství, z nichž některé jsou výzvy, které musím ještě intenzivněji přetavit v konkrétní kroky.Vím, že stejně jako matky ve Vašem románu, chtěly uchránit své děti zklamání, toho nemohu dosáhnout...ale vím, jak důležité je vychovávat děti se zřetelem k jejich budoucímu partnerskému životu, vychovat je k důvěře v sebe, ale i v druhé (muže, ženy), dovolit jim být samy sebou a zároveň být spojené a napojené na srdce druhých. A základem je umět vyjádřit své  potřeby, umět naslouchat vyjádřením potřeb partnerů a stále hledat cestu k sobě a k sobě navzájem. Ten Váš román vlastně není optimistický, právě tím, že poměrně důkladně popisuje, jak nepoučitelní hrdinové jsou, jak determinovaní, předurčení ke svým životům jsou, zatímco budoucnost cesty nastolené Kateřinou je zatím v cestě jejích dětí nepopsaná, není tedy jisté, do jaké míry lze očistit osudy minulé a zajistit kontinuitu nově nastavených způsobů. Pro mě ale optimistický je, zejména ve schopnosti nahlížení na minulé skutky, touha po odpuštění, která dokáže snad i uzdravit tělo. Že když strašně moc chceme něco změnit, dokážeme vymyslet způsob jak. Těším se na Vaší  první knihu, kterou si o prázdninách přečtu, teď si musím nechat v hlavě a v srdci doznít Dcery.
Děkuji, že jste se podělila o silné příběhy Vaší rodinné historie a doufám, že Vás v Brně někdy potkám na veřejném čtení.
 
Pěkný den.
Lucie Š.

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

 

Je to vůbec poprvé, co píšu ohlas na nějakou knihu, kterou jsem přečetla, ale až nyní mám tak obrovské nutkání!!!

Začalo to tím, že jsem šla se svými malými syny (5 a 2,5 let) koupit do knihkupectví dárek k narozeninám pro svoji tchyni....má narozeniny 19.prosince a k těm třem knihám, které jsem ji vybrala, najednou držím v ruce Váš román DCERY. Chvíli jsem na něho nevěřícně koukala a pak si říkám, to není dárek pro tchyni, ale pro mě! Tak jsem si Vaši knihu zabalila pod stromeček (ano, i dárky pro sebe si balím sama, asi to souvisí s tím, jak chci mít vše pod kontrolou - abyste rozuměla, teď v prosinci to bylo pět let, co jsem na mateřské/rodičovské dovolené), protože jiný dárek vzhledem k  tomu, že stavíme/rekonstruujeme dům, jsem ani nečekala vzhledem k finanční situaci. No a pak přišla ta slavnostní chvíle, kdy jsme se mohla začíst, děti byly zrovna bohužel přes vánoční svátky nemocné a na antibiotikách (upřímně? vlastně mi to ani nevadilo, protože nám odpadl ten věčný kolotoč rodinných návštěv, kdy jedna strana kontroluje, zda jsme na té druhé straně nestrávili víc času...kdo nezná, nepochopí). A mě ta kniha tak chytla za srdce!!! Tak jako snad ještě žádná jiná!!! Bulila jsem už při čtení prvních několika desítek stran a já jsem si uvědomila - ano, tuhle knihu jsi potřebovala jako nějaký lék na svoji občas bolavou duši, na své pochybnosti ohledně toho, jestli je tohle ten život, který jsi chtěla a který teď máš a který je na jednu stranu krásný a na druhou stranu vlastně naplněný samými povinnostmi a velkou zodpovědností. Šlo to až na dřeň a já Vám za to z celého mého vybrečeného srdce děkuji!!!

A ač je to již týden, co jsem knihu dočetla, stále je ve mně, stále v mé hlavě proudí Vaše myšlenky, stále se vracím k tomu, jaký úděl my ženy od života máme - čekáme - nemáme....a velmi Vám děkuji, že mi kniha zprostředkovala Vaši odvahu se vzepřít a neopakovat stále stejné chyby Vašich ženských předků. Ta síla ke mně doputovala a něco z ní ve mě zůstalo a tak proto Vám nyní píšu tento email, abych Vám co nejsrdečněji poděkovala za osobitý a osobní příběh, za Vaši odvahu něco takového napsat a vydat!

Mějte se Kateřino moc krásně a spokojeně a já se budu těšit na Vaše další a další knihy.

Vaše čtenářka Lenka Šedivá

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Moc děkuji za vaši knihu Dcery. Měla jsem ji půjčenou z knihovny, ale koupím si ji, protože taková knížka nemůže v mé knihovně chybět.Považuji ji za jednu z nejsilnějších a nejkrásnějších knih, jaké jsem kdy četla (a že jsem jich opravdu přečetla hodně) . Děkuji za krásnou češtinu, která se tak krásně čte, slova jako by sama plynula... ale myšlenky nutí člověka se zastavit, přemýšlet, srovnávat... V něčem je naše rodinná historie trochu podobná a dovedu si představit, jak to pro vás muselo být neskutečně těžké, otvírat kostlivce ve skříni a ptát se. Myslím si, že se vám neskutečně ulevilo. Síla přímo z knížky prýští a ráda se k ní budu vracet, až mi někdy bude ouvej. Ještě jednou děkuji a přeji hodně tvůrčích nápadů do další tvorby. Přeji Vám jen to nejlepší. 

s pozdravem Jitka Simandlová

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Dobrý den, Kateřino.

Právě jsem dočetla Váš román " Dcery" a musím Vám napsat ještě dnes , že mě tak vtáhl do děje, že jsem ho přečetla během dvou dní a tím pádem jsem trochu odbyla vánoční úklid. Myslím si, že je to tak skvělé vyprávění, že ho doporučím dalším čtenářkám. Teď úplně váhám, co bylo lepší. Člověk Gabriel nebo Dcery? Rozhodně si myslím, že nakladatelství Jota má čest vydávat Vaše knihy a věřím, že jich napíšete ještě hodně.

Takže ještě jednou děkuji za skvělý čtenářský zážitek a přeji nejen Vám, ale i celé Vaší rodině krásné vánoční svátky a hodně štěstí a zdraví do nového roku. Dále Vám přeji hodně čtenářů a hodně nových inspirací.

Vaše čtenářka Lída

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Chci poděkovat za vaše Dcery. Přečetla jsem je, ne zhtla jsem je téměř v transu. Nemohla jsem se od knihy odtrhnout. Našla jsem pár paralel i s mou rodinou, mnoho styčných bodů s Kateřinou.

Já sama pocházím z rodiny dlouhověkých žen, nyní jim je již přes devadesát let a teprve nyní se dozvídám od nich věci, které jsem možná trochu tušila, ale neuměla vysvětlit. Nyní i díky těmto pozdním doznáním - možná  dostávají jasnou a konkrétní podobu. Snad mi to pomůže. V mé rodině měli vždy - díky ženám - zcela výsadní postavení její mužští členové. Dnes mi řada historek na toto téma přijde až komická, ale dřív mě to dost mrzelo. Děkuji za krásnou knihu, která je brilantní po všech stránkách. Po Vánocích seženu Člověka Gabriela. Teď se už musím vyspat a dohnat předvánoční resty.

Srdečně

Pavla Neprašová

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Těší mě, že mi stále chodí dopisy i od nadšených čtenářů Člověk Gabriela a potěšilo mě, když mi do mailové schránky dorazila recenze od bývalého šéfa, který v dobách naší spolupráce razil heslo: "Chválím tím, že nenadávám." Samozřejmě od oněch bohatýrských časů po založení Computer Pressu uběhla spousta vody a každý z nás se mění, zmoudří a ztolerantní, ale stále platí, že pochvala od českomoravské verze Steva Jobse (jeho životopis mi umožnil pochopit mnohé z toho, co jsem mému šéfovi a společníkovi kdysi dávno vyčítala), opravdu zahřeje u srdce. Tak a tady je: 

Kateřina napsala svou první knihu a je to – nebojím se to vyslovit – velký román. Příběh života člověka, od narození až k smrti, bohatý, naplněný. Obyčejný a současně neobyčejný, skutečný jako z rodinné historie a přitom jím semtam probleskuje magie.

Magie. Mají se v románu, zasazeného do skutečné doby i míst, která známe, vyskytovat „věci, které se přece nemohou stát?“. Není pak takový román pohádkou pro dospělé, neslouží zvláštní nadpřirozeno jen autorce k překonání překážek a vyřešení věcí, které přece normálně vyřešit nejdou?

Ne – ale Člověk Gabriel si zaslouží výjimku. Je o lidech, kteří nejsou jako my, a jejichž svět není úplně tím naším světem. Věří v jiné věci než my a vidí věci jinak než my. Chápu tak autorčinu snahu – a líbí se mi, že použila tuto cestu – jako nápovědu nám natvrdlým k pochopení jiných lidí, jiného etnika, cikánů, Romů. Divíme se, hodnotíme s despektem, proč dělají věci tak, jako bychom je my nedělali, že nedělají to, co my bychom dělali? Protože vidí jiné věci, jiné světy, žijí životy jinak – v jejich životech je to, co v našich není. Magie? Pro jiné stejně přirozené jako když teče voda v potoku. Pro ně je zase magické to, co děláme my – například když obchodujeme s vysoce strukturovanými investičními deriváty. Co je tady skutečné a co je magické, co je realita a co je fikce? Pro někoho jsou kouzelné ovce, pro jiného zase opce.

Člověk Gabriel je psán prostým a čtivým jazykem, možná někde až příliš básnivým. Plyne tak, jak plyne život sám, začtete se a uplynou dvě odpoledne, právě tak jako Gabrielovi v knize uplynul jeho život. Kniha se těžko odkládá rozečtená – autorka, na prvotinu „zkušeně“ staví vyprávění jako cestu: nechcete se zastavit, chcete jít dál a dál, protože cesta je od toho, aby se po ní šlo a nezastavovalo.

Vydejte se na cestu spolu s Gabrielem; nebudete zklamáni tím, co uslyšíte, uvidíte a zažijete.

 Jiří Hlavenka 

 

Tato čtenářská recenze mně samotné pomohla pochopit, o čem jsem to vlastně psala:

Člověk Gabriel  je pro mě -
Píseň o svobodě a o lásce, o kompromisu a hledání…
Pokud hledáte historická fakta a konkrétní události, nenajdete je a budete zklamáni.
Je to kniha o svobodě duše, o hledání, čím ji naplnit, aby byla spokojená. Je úplně jedno, zda je to duše cigánská nebo gadžovská – všechny mají stejnou touhu, být naplněny tím, co k nim patří.
Je to o setkání dvou světů – toho, který nás dává do správných škatulek a toho, který ví, že nic není správně a nic špatně – nežijeme dnes něco podobného?
Kdo čte mezi řádky, dozví se, proč ho stále více dojímá západ slunka z okna svého domu než nejkrásnější scenérie na fotografii…a může získat i spoustu dalších odpovědí, které na internetu nenajde. Zas přichází ta doba, kdy slovo má tolik významů, že je devalvováno a je dobré číst mezi řádky, poslouchat, co přijde v pauze nebo zda konec věty nezní ještě dál .
Kdo přečte Gabriela tímto způsobem, dlouho nebudete číst jinou knihu, protože jeho duše se bude léčit a osvobozovat, přicházet k sobě…a nebude chtít přestat…nebezpečná kniha, která učí číst jiné než slova…

Jana Daňková

 

Čtenářské ohlasy

Dobrý den, paní Dubská,
i já Vám chci poděkovat za krásný čas při čtení knihy ČLOVĚK GABRIEL. Asi bych se opakovala - nadšení čtenáři a hlavně čtenářky  už rozebrali v komentářích téměř všechny pocity a dojmy - mě knížka dostala do jiných světů. Možná to bylo tím, že jsem ji četla v letadle a na Menorce v létě 2013 (a pak ještě několikrát doma). 
Takže ještě jednou díky za vyjádřenou krásu, naději i hořkost světa i vztahů, kterou umíte vyjádřit nádhernou češtinou. Knížka je v knihovně ve společnosti mých nejoblíbenějších knih. Moc se těším na Vaši další knihu.
Přeju pokoj v duši a radost ze života i tvorby.
S pozdravem,

Marcela Durdová

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Vážená paní Dubská,
právě jsem dočetla Vaši knihu....a opravdu mě okouzlila. Obrazy, které malovala slova, byly úchvatné a přiznám se, že jsem  občas i cítila vůni meruňek :)) 
Chtěla bych Vám poděkovat za milý prožitek, který si našel své místo v čtenářském srdci. Knihu jsem objevila zcela náhodou mezi novinkami v knihovně, ale dnes vím, že jsem ji měla číst.....a určitě budu knihu doporučovat dál svým čtenářským přátelům. 
Přeji Vám vlídný a klidný adventní čas, požehnané Vánoce a do nového roku hodně inspirace....těším se na další knihu z Vašeho pera :)) Ze srdce Irena Dyntarová / Východní Čechy /

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Právě jsem dočetla Vaši knihu.... Nic tak krásného se mi dlouho do rukou nedostalo. Je osvěžující, je dojemná, je smutná .... tolik slz mi dlouho neukáplo dojetím nad knihou. Dostala jsem Vás a Vaši knihu doporučenou od kamarádky, že by mně mohla zajímat, protože koně a já jedno jsme.... navíc buchlovské kopce, jak říkám, jsou mými hranicemi, kde jsem doma a kde už jsem "ve světě". Kniha mne nezaujala, kniha a Vy jste mne celou pohltilli... i ve snech jsem byla s Gabrielem, tak živá jsou písmena.... Ještě jednou díky za knihu, těším se na další a třeba někde někdy... kdo ví???

Rena Mauerová, Rudice

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

 

Je to týden, co jsem dočetla Vaši knížku o Člověku Gabrielovi... a pořád jsem plná dojmů. Chtěla bych Vám poděkovat za krásný zážitek a za vše, čím mě Váš příběh obohatil. V knihkupectví Vaše knížka přitáhla můj pohled, vzala jsem ji do ruky, přečetla prvních pár stránek... a bylo jasné, že si ji odnesu domů.

Příběh byl pro mě o to silnější, že je situovaný do mého milovaného rodného kraje (pohled na Buchlov mě denně hladí po duši). Koně jsou mojí celoživotní láskou, proto jsem tak s Gabrielem prožívala každou chvíli, kterou strávil s těmito nádhernými zvířaty, když se o ně staral nebo jim pomáhal...

Velká opětovaná Láska je veliký dar. Bylo uklidňující zjistit, že i jiným lidem (byť jsou hrdiny z knížky) se stává, že přes sílu pouta, které je mezi nimi, si občas neporozumí. Že občas mluví jiným jazykem a jako by žili každý v jiném světě... Ale pak přijde znovu sblížení a Láska je silnější než dřív... Nedokáži vyjádřit všechno, co cítím. Jisté je, že Gabriel a jeho příběh neopouští moje myšlenky. Možná proto, že máme právě zahradu provoněnou dozrávajícími meruňkami...

Ještě jednou děkuji. Přeji Vám z celého srdce hodně štěstí, radosti, nápadů a nadšení. Těším se, až světlo světa spatří Vaše další knížka. 

Martina Antálková

P.S.: Za tu krátkou chvíli, co knihu mám, prošla rukama ještě jednoho čtenáře - mojí maminky. "Jedním dechem... Bylo to krásné!" Tak zněl její komentář a světýlka v očích doplnila to, co se obtížně vtěsná do slov.

 

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

 

Zdravím Vás ze severu Čech, 

 
dočteno a musím říct, že některé věty, odstavce si čtu znovu. Krásně řetězíte slova do neotřelých vět, které povyšují češtinu na nádherný zážitek. Jsem z Vašeho stylu nadšená. Dá to práci, objevit autora, který strhne stylem. Popravdě řečeno, příběhy jsou pěkná věc, ale já nejraději čtu pro ten úžasný dar některých spisovatelů výběru správných slov. Je fascinující pozorovat, s jakou lehkostí někteří dokáží splétat věty krásné obsahem i vyzněním. Čtení Člověka Gabriela si užívám. Zprvu mě trochu rušilo, že je to takový Mirek Dušín, je prostě potřeba přistoupit na idealizaci jeho osoby. Jeho souznění s přírodou je v naší zdivočelé -přetechnizované době vlastně objevné  a zároveň to jeho nepochopení obav z budoucnosti a vůbec plánování mu upřímně závidím. Můj pocit z knížky je, že k přírodě máte poměrně silné vazby a spoustu navázaných nitek, jste dobrá pozorovatelka a proto je atmosféra příběhu pro mě silná stránka románu.  Je to prima si občas přečíst něco přímočarého. Byli až příliš idealizovaní, ale byla to jiná doba, jednodušší:  bez tabletů, mobilů a tlaků příliš modernizované společnosti. Kde měli ještě co nabídnout. Kdy ještě nebyli tolik nemilovaní (ne že by si to zhusta nevykoledovali) a zatlačení do pasivní role pobíračů dávek. Ale takový je to svět:  od průmyslové revoluce k té informační a dál to má čím dál zběsilejší tempo a ne každý chce a může stačit a někoho systém prostě zkazí..... 
Je moc fajn, že jste si nenechala příběh pro sebe v hlavě a dala ho v plen čtenářstvu :))
Renata Ráčková 

Odposlechnuto:

Moje kamarádka mi nedávno popisovala zážitek z knihkupectví, kde zcela náhodou vyslechla rozhovor dvou prodavaček. 
První: "Něco dobrýho bych si přečetla, poraď..."
Druhá vzala ze stojanu knihu "Člověk Gabriel" a podala jí ho se slovy: "Na, přečti si tohle, tohle je fakt dobrý..."
První: "Né, to se mi nechce číst, to je prej o cigánech."
Tak vidíte, je to fifty fifty:-))

 

Čtenářské ohlasy:

Dnes ráno jsem dočetla Vaší knihu a jsem jí tak okouzlená a nadšená, že ji vezmu do ruky ještě jednou. Četla jsem doslova jedním dechem a nechala se pohltit Vaším krásným vyprávěním, které nejen že je mistrně napsané, ale dokáže přiblížit pro mnohé z nás vzdálený a nepochopitelný svět jiné kultury. Síla Vašeho vyprávění může pomoci některým lidem stát se tolerantnějšími vůči romské menšině a zbavit se svazujících předsudků. Ve svém okolí mám pár romských přátel a vím, jak je pro ně těžké žít v naší společnosti. Protože pracuji v knihkupectví a objednávám knihy, mám nyní možnost udělat Vaší knize reklamu a doporučit ji širšímu počtu čtenářů, což s velkou radostí udělám. 
Přeji Vám všechno dobré a děkuji za tak krásný zážitek při čtení. Budu s napětím očekávat Vaši další knihu.

Noemi Mědílková
Knihkupectví Horová, Náchod

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

Vážená paní spisovatelko,

právě jsem odložila Vaši knihu Člověk Gabriel. Je mi krásně a je mi smutno, těch dojmů je hodně a jsem moc ráda, že se mi Vaše knížka dostala do rukou. Strávila jsem s ní hezké chvíle, četla se tak snadno, jak ubíhá život, když je člověku dobře. Pohladila mne po duši, mám ráda knížky, kde je prostor pro vlastní fantazii, kdy je děj jen naznačen a ponechán čtenáři k vlastnímu prožívání. Obdivuji Vaši krásnou češtinu i schopnost vžít se do mentality lidí z tolik odlišného prostředí. Ale láska, bolest, strach, otázky po smyslu bytí, to vše je asi ve všech kulturách stejné.

Děkuji Vám a těším se na Vaši další knihu.

Hana Němečková

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

Dobrý den, dneska jsem pro naši knihovnu vybírala z auta dodavatele knihy a
ČLOVĚK GABRIEL si mě mezi stovkami jiných knih a barevnějších obálek k sobě
naprosto přitáhl. Před pár týdny jsem dočetla Žítkovské bohyně, taky
Kateřiny, taky brněnské - byl to neobyčejně silný zážitek a od knihy Vaší si
slibuju jeho opakování. Krom toho, když jsem se dočetla, že jste vystudovala
brněnskou "knihárnu"... I já (ale letos se sejdeme už 40 let po maturitě :-)
Na Vašich stránkách nadto vzpomínáte Želar - takzvaná Květa Legátová, jinak
Věra Hofmanová, to byla naše milovaná "Hofča", němčinářka právě na té
brněnské "knihárně".
A to už se točím dokolečka: Vaše kniha mě přitáhla silou přímo magickou a já
ji honemhonem zpracuju (jsme asi první v celém Česku! Nemůžu si přetáhnout
záznam, katalogizační lístek nenacházím ani na Národní knihovně :-) ) a
půjčím si ji a večer se do ní začtu a před spaním vyslovím už podruhé "Ty, a
co kdybychom letos fakt jeli na dovolenou do Bílých Karpat?"

Měla jsem pocit, že Vám to musím napsat.... :-)

Jitka Žáková
knihovnice z pošumavské Volyně

Já jen doufám, že Člověk Gabriel splní očekávání, přiznám se, že mne srovnání se Žítkovskými bohyněmi trochu zaskočilo:-)

 

Milá paní Dubská, ozývám se podruhé - poprvé to bylo bezprostředně po koupi Vaší knihy pro naši knihovnu, kdy jsem měla potřebu Vám sdělit, jak mě Vaše kniha mezi stovkami jiných titulů doslova přitáhla. Knížku jsem přečetla rychle - byť zpočátku s občasnými pochybami o reálnosti, ke konci s mocným dojetím, nicméně od první po poslední stránku s nadšením, s obdivem, kterak krásně fabulujete příběh, kterak zacházíte s jazykem. Moc jsem ocenila slovo romistky, to byl od Vás dobrý počin! Měli jsme teď v sobotu v Brně abiturientský sraz naší společné školy :-), té knihovnické; s dávnými spolužačkami v povídání došlo i na knížky, tak jsem Člověka Gabriela s radostí doporučovala, odvolávájíc se na podobnost s adorovanými Žítkovskými bohyněmi, autorky přece jen UŽ známější. Myslím, že ta podobnost nespočívá jen v zasazení příběhu do stejné krajiny, že vás dvě spisovatelky Kateřiny spojuje mnohem více.
Těším se na Vaše (i její) další knihy a přeju při jejich zrodu hodně radosti a zdaru.

Jitka Žáková

Ono těch pozitivních ohlasů přichází více a mne to pokaždé moc potěší, ale objevují se zde jen ty, s jejichž zveřejněním pisatelé souhlasí. Dnes ráno mne napadlo, že na jejich rostoucím množství vydělá i naše hospodářství, protože se pokaždé tak autorsky nafouknu, že si musím jít snížit příliš narostlé sebevědomí uklízením kurníku nebo kozího chlívku. Skvěle to funguje:-)

Facebook Instagram