Zázraky se dějí a mohou se stát i vám.

Když na konci října 2015 vyšla moje druhá kniha Dcery, trvalo mi několik měsíců, než jsem byla schopná sednout k počítači a znovu začít psát. Vlastně stačilo otevřít autorský šuplík a vytáhnout na denní světlo příběhy, které sbírám již několik let a píšu podle nich povídky do knihy jménem Malé zázraky. Přišly ke mně "náhodou", která většinou probíhala tak, že jsem seděla a poslouchala zážitky mých známých a kamarádů. A když vypravěč skončil, tak jsem se nadšeně zeptala: "Ty, to je ale nádherný příběh, můžu ho napsat?" Většinou vypravěč  (vlastně nový literární hrdina) souhlasil, takže jsem povídku zařadila do sbírky, která se pomalu rozrůstala. Na jaře letošního roku jsem měla těchto povídek asi dvě třetiny, slíbila vydavatelství Jota novou knihu a podepsala novou smlouvu s pevně stanoveným termínem. A pak se začala dít zvláštní věc. Zbytek povídek za mnou totiž přišel na kopec stejně tak jako jejich vypravěč.

Malé zázraky vycházejí právě dnes - tj. 23. listopadu a já je za chvíli pojedu pokřtít do knihkupectví Barvič-Novotný do Brna.

O čem bude? Najdete v ní 12 skutečných příběhů o tom, jak k nám některé zásadní změny našeho života přicházejí v podobě katastrofy nebo další zdánlivě nezasloužené rány osudu. A jak někteří z nás této výzvy dokázali využít a změnit svůj život k lepšímu. Malé zázraky jsou o lásce i strachu milovat, o nemoci i smrti, o darech i jejich nevýhodách, o pýše i pokoře, takže o tom, co se děje a může se stát každému z nás.

Moc děkuji všem svým literárním postavám za odvahu zveřejnit svůj osobní příběh, redaktorce knihy Gabriele Kostašové za trpělivost (zejména poslední měsíc, kdy jsem měla potřebu přepsat většinu povídek) a autorovi obálky Martinovi Sodomkovi za přesné ztvárnění mé představy o úplně jiné obálce:_)

 

A ještě k Dcerám. Přiznám se, měla jsem poněkud obavy, že především čtenáři Člověka Gabriela budou zklamáni tím, že moje druhá kniha, která na mou prvotinu navazuje opravdu jen velmi lehce, rozhodně není žádné lehké čtení na dovolenou. Ba naopak. Občas si některý čtenář sice posteskl, ale na druhou stranu oslovily Dcery mnoho dalších čtenářů, kteří mi občas píšou, jak je kniha přiměla zamyslet se nad vlastním životem a rodinnými vztahy. Protože mám za sebou již řadu autorských čtení a debat se čtenáři, dovolím si shrnout hlavní okruhy jejich dotazů a připomínek:

1. Opravdu kniha Dcery vychází ze skutečné historie naší rodiny?
Na rozdíl od knihy Člověk Gabriel, který je inspirován jednou rodinnou legendou a zbytek je příběh, který se tak trochu napsal sám, Dcery skutečně popisují reálné situace a příběhy, které se v naší rodině udály. Ale protože jsem chtěla napsat román a ne popisný rodinný deník, samozřejmě vstoupila do těchto příběhů i moje autorská licence, jinak by asi kniha nebyla čtivá. A možná by bylo pro čtenáře obtížněji uvěřitelné, že se v jedné rodině může stát tolik tragédií, až neuvěřitelných náhod, a že jedna událost může skutečně ovlivnit události v dalších generacích. Takže ano - moji maminku skutečně zachránili v německé nemocnici ovčím sérem, můj dědeček si skutečně vyměnil osudovou směnu, moje babička se opravdu zbláznila kvůli vyvěšování vlajky a namířenému samopalu, a pak proklela své děti, a mému tatínkovi poslali ten nešťastný pohled z Hamburku...atd. Chápu, že některé popsané situace jsou až neuvěřitelné, a mohou působit jako křečovitá snaha o pointu, ale tak to prostě bylo. 

2. Není v knize patrná až nenávist k mužům?
Musím říci, že právě tato připomínka mě trochu mrzí. Už jsem se setkala s výtkami, že muži jsou v knize popisováni jako příliš slabí, pasivní, špatní a dokonce jen jako "chlípná stvoření." Bohužel ona rodinná mantra - Co chceš, je to jenom chlap! - se v rodině mé maminky skutečně tradovala po několik generací a zpočátku nakazila i moje vlastní vnímání zástupců mužské populace. Ženy v mojí rodině prostě očekávaly, že muži jsou od toho, aby nás stejně zklamali, takže není divu, že jsme si vybíraly právě takové muže, kteří naše očekávání dokázali naplnit. Ale pokud jsem se chtěla držet pravdivé historie, muži v této knize jsou takoví, jací skutečně byli. Otázkou je, čí to byla chyba:-) Já stále více docházím k názoru, že nejsou špatní muži (samozřejmě psychopaty sem nepočítám), jen si je jejich ženy špatně vybraly. A že nejsou špatní muži ani ženy, jen špatné vztahy.

3. V knize je příliš mnoho postav a čtenář občas ztrácí přehled.
Jelikož kniha Dcery popisuje život pěti generací jedné rodiny, přičemž ta druhá představovala 11 sourozenců, tak se asi nedá nic dělat. A to jsem řadu členů širšího příbuzenstva raději nezmiňovala nebo je jim v knize věnována jen zmínka. Nicméně v připravovaném dotisku knihu čtenář najde i rodokmen, který mu doufám pomůže k lepší orientaci v rodinných propletencích rodičů, dětí, dalších manželů atd.

A ještě jeden můj vlastní poznatek. Někdy o knize Dcery říkám, že je sbírkou rodinných traumat, takže si v ní každý čtenář najde to své vlastní. Myslím to sice v žertu, ale začínám zjišťovat, že kniha Dcery je jakýmsi testem pro čtenáře. Už mi totiž několik čtenářů napsalo nebo řeklo, že v nich kniha probudila bolavé vzpomínky na jejich rodinu nebo rozhodnutí vytáhnout kostlivce i z vlastních rodinných skříní. Každá kniha psaná srdcem totiž probouzí emoce, pokud ta moje probudila silné pocity i ve vás, pokud vás něčím hodně naštvala nebo ranila, až vás to samotné udivilo, zkuste popřemýšlet, která situace nebo věta tento pocit spustila. A proč.

A tak se nedivte, že když mi moje vydavatelka v lednu - tj. dva a půl měsíce po vydání knihy - sdělila, že se Dcery téměř vyprodaly a bude se dotiskovat, zatvářila jsem se velmi potěšeně-udiveně:-) Jsem moc ráda, že se mé knize tak daří a čtenáři si ji doporučují navzájem i přesto, že v sobě nese hodně bolesti a smutku. Ale i odpuštění a smíření. A tom je přece život je.

 

Kateřina Dubská

PřílohaVelikost
krest.jpg249.76 KB
autorka a kmotr.jpg323.94 KB
trigenerace.jpg295.15 KB
autorskyudiv.jpg163.92 KB
male_zazraky_obalka.pdf204.35 KB

Facebook