Malé zázraky

Mám moc ráda jeden starý vtip. Je o opravdu chudém pánovi, který pokaždé, když se mu něco špatného přihodí, vyběhne na kopec a volá na Pána Boha, aby mu konečně pomohl a on vyhrál v loterii, čímž by vyřešil všechny své problémy. Až to jednoho dne Bůh nevydrží a zařve na něj: “Tak už si konečně aspoň jednou v té loterii vsaď!”

Nedávno mi řekla jedna známá: “Já vím, že aby člověk něco ve svém životě změnil, musí se nejdříve k té změně rozhodnout a pak na ní začít pracovat. Jenže mně by se nejvíc líbilo, kdybych se večer rozhodla, že zhubnu a ráno se už vzbudila krásně štíhlá.” Obě jsme se zasmály, protože dobře víme, jak každá změna bolí a rozhodnutí k ní je jen začátkem usilovné práce.

A tak to má asi většina z nás. Stěžujeme si, voláme po změně a nějak si ani nevšimneme, že k té změně máme příležitost. Která nám sice jako příležitost nepřipadá, protože právě v té chvíli, kdy se nám děje, ji považujeme spíše za katastrofu a další nezaslouženou ránu osudu. Takže ji necháme proběhnout kolem, vůbec nás nenapadne ji popadnout za pačesy a využít její nabídky. Nebo čekáme, až se ráno probudíme štíhlejší a tu změnu, která stojí mnoho potu a bolesti, někdo odpracuje za nás. Jenže si to zkuste představit. Kdybychom byli všichni krásní, štíhlí, bohatí, úspěšní a hlavně šťastní, měli bychom vůbec nějaký důvod k žití a k práci na sobě? Konekonců víme, že ani ti opravdu krásní, štíhlí, úspěšní a bohatí dosti často šťastní nejsou. Stačí se podívat na stránky bulvárních časopisů nebo životopisů mnoha slavných lidí. Čím to asi bude?

Možná tím, že když něco dostanem zadarmo, tak si všech darů, kterých se nám dostalo třeba tím, že jsme se narodili krásným, štíhlým a bohatým rodičům, zase až tak nevážíme. A mnohem více si naopak dokážeme vážit toho, co jsme si skutečně museli odpracovat. Až v určitém věku pochopíme, že naší největší odměnou a životním úspěchem je štěstí a klid, které máme v sobě a ve své duši. To se totiž nedá zaplatit žádnými penězi, ani nám je nikdo nezařídí nebo daruje. A že to opravdu není planá fráze, která nás má uklidnit, když mezi ty úspěšné a bohaté zrovna nepatříme.

Každý z nás se asi jednoho dne ohlédnul po cestě svého života a řekl si: “Kdyby mi tenkrát neujel ten autobus, nepotkal bych svého životního partnera. Kdyby mě tenkrát nevyhodili z
práce, kterou jsem stejně neměl rád, neměl bych dnes mnohem lepší práci, která mě ke všemu ještě baví. Kdybych se tenkrát nepohádal s rodiči a neodešel z domova, tak jsem se konečně nepostavil na vlastní nohy a nezařídil si život po svém. A kdyby ten můj kamarád přestal jezdit šílenou rychlostí, když mu kvůli ní málem vzali řidičák, ještě by tu s námi byl…”

Kdo chce, ať nevěří, ale já skutečně vím, že žádná rána osudu není bez důvodu a pokaždé nás má něco naučit, minimálně přehodit výhybku na cestě, která nás vede spíše do pekel než do nebe.
A proto jsem několik let sbírala své Malé zázraky. Mám totiž štěstí, že je kolem mne stále více lidí, kteří mi je mohli povykládat. Nebo jsem měla možnost sledovat osobně, jak se jejich malé zázraky naplňují. Protože takto ke mně skutečně Malé zázraky přišly - během let jsem se setkala s hrdiny svých povídek a dosti často, když jejich vyprávěni skončilo, nadšeně vykřikla: “Ty, to je úžasný příběh, můžu ho napsat?” Bylo zvláštní i to, že když už jsem ve svém autorském šuplíku měla asi dvě třetiny povídek, nabídla je do vydavatelství a podepsala smlouvu se stanoveným termínem odevzdání rukopisu, ty zbývající za za mnou přišly až na kopec, kde bydlím. Prostě za mnou někdo přijel, povyprávěl mi, co se mu stalo a já ho opět mohla požádat, jestli o něm můžu napsat. Stanovila jsem si totiž jedno pravidlo pro uveřejnění příběhu: že s jeho uvedením musí hlavní hrdina souhlasit a dostane jej ke zredigování, protože je vcelku pochopitelné, že mu změním jméno, pokud si to přeje a někdy i místo, kde se příběh skutečně odehrál. Součástí jeho příběhu, za který se určitě nestydí, je totiž často i jeho rodina a jeho nejbližší. Jedinou výjimkou je povídka Kaple, jejíž příběh si mohou přečíst návštěvníci skutečné kaple na Orknejích na ceduli před vchodem nebo na internetu.

Malé zázraky se totiž dějí pořád a každému z nás. Jen je potřeba pozorně naslouchat svému srdci i tomu nepostihnutelnému mávání křídel strážných andělů, kteří se nám tak často a mnohdy i marně snaží sdělit, že právě teď je ten správný čas je zrealizovat.

Zkuste se i vy ohlédnout do historie svého života a vzpomenout si na křižovatky, které vás posunuly na lepší cestu. A zkuste se podívat i před sebe s rozhodnutím, že tentokrát si už příležitost k dalšímu malému zázraku nenecháte ujít.

Držím vám palce
Kateřina Dubská

 

“A jak to všechno vlastně dopadlo?”

 

Ptají se mne občas čtenáři  po dočtení Malých zázraků.”Opravdu se Zdeněk se Zlatkou dali znovu dohromady a opravdu nakonec ta Jaruška léčila další lidi?”

A já se trochu divím, i trochu směju a vzpomínám na to, jak jsem jednotlivé povídky přepisovala stále dokola a nejvíc mi daly zabrat právě jejich původně příliš doslovné konce. Nakonec jsem si uvědomila, že pokud má nějaký text skutečně zapůsobit, je lépe nechat na čtenáři, aby si jeho konec raději domyslel sám. Jenže pak si vzpomenu na Kvítek karmínový a bílý, kvůli kterému jsem nakonec zakoupila i povídky Jablko, protože jsem doufala, že se dozvím, jak se hrdinům této viktoriánské ságy vedlo dál. I když v tomto případě si asi nejen ze mne autor tak trochu udělal legraci a nezbylo mi, než další osudy hrdinů domýšlet dál:-)

Nicméně pro ty mé čtenáře, kteří chtějí potvrdit, že se domýšleli správně, dávám k dobru několik informací:

1. Dar - Jarušce je již o dvacet let starší, stále je tu s námi na světě a to je velmi dobře, protože právě ona už pomohla mnoha lidem, aby tu také s námi byli dál na světě, a aby na tom světě byli zdravější a spokojenější. Pomohla i mně osobně. Ona je opravdu tou, o kterých se říká, že je mnoho povolaných, ale málo vyvolených, protože mnozí z povolaných dary, kterých se jim dostalo, i přes veškerou snahu často neunesou. Jí se to daří. 

2. Jako ve filmu - ano, ano, nakonec jsem skutečně byla za svědka na svadbě. A kolem nás pobíhala Zdeňkova a Zlatčina krásná malá dcerka.

3. Dědeček - Láďa s Danou si postavili dům, nemají žádné dluhy a mají se pořád rádi.

4. Koleno - Lucie běhá po světě, sice občas spěchá, ale už opravdu ví, že to s tím spěchem nesmí přehánět.

5. V horách - Věra má dvě krásné děti s černovlasým a černookým horalem. A spoustu nových hříbat.

6. Kulatiny - Radka je zdravá, úspěšná podnikatelka, spokojená se svým životem a svými šesti dětmi.

7. Přes oceán - někteří mí čtenáři možná poznali, že moje sestřenice Zuzanka se objevila i v mé předchozí knize Dcery, kde je její příběh sice naznačen, ale mně přišel tak zajímavý, že jsem o ní nakonec napsala samostatnou povídku. Stále žije v Coloradu a nyní má i krásného vnuka. Bohužel, letošní leden pro ni byl velmi smutný, protože tři dny předtím, než jsme mohli vzpomínat na padesáté výročí úmrtí mého tatínka a jejího strýce, odešla její maminka - teta Hana. A já jsem velmi ráda, že s námi zůstává alespoň na stránkách mých dvou knih.

8. Kaple v mlhách - Domenico Chiocchetti zemřel v květnu 1999 v italské Modeně a v červnu 1999 za něj byla sloužena velká mše v Italské kapli na Orknejích, které se zúčastnila i jeho žena a jejich děti. Kaple dál stojí v mlhách a každoročně ji navštíví tisíce návštěvníků z celého světa. 

9. Kde je zakopaný pes - Helena má zajímavou práci, je rozvedená a dost často se směje. I když mi nedávno říkala, že ji povídka o ní stejně pokaždé zaručeně rozbrečí:-)

10. Všechno je, jak má být - stále je všechno tak, jak má být. A stále se dozvídám od dalších lidí, že když odejdou naši nejbližší, přijdou se rozloučit alespoň ve snu. 

11. Tornádo - Karolína je vdaná, má dvě krásné děti a stále bydlí s Viktorem v jejich rozrůstajícím se domě. Tornáda i meteority se jim již úspěšně vyhýbají:-)

12. Zeměkoule Štěpán režíruje divadelní hry i úspěšné dokumenty a stále se mu dějí malé zázraky, protože na ně věří.

Facebook