Jak to mám s Jane A.

Někdy je mi opravdu líto, že Jane Austenová neví o své - už dvěstě let trvající - slávě. Že se tato dáma s nelehkým osudem, jehož odrazy a náznaky najdeme ve všech jejích románech, už nedozví, kolik má obdivovatelů, literárních vědců i napodobitelů. Asi by to sama nechápala, protože až do své smrti trpěla obvyklou autorskou nejistotou. Nedávno jsem do jedné police ve své knihovně plné jejích románů a knih, které pojednávají o ní a popisují další život jejích literárních postav, zařadila i její životopis (Lucy Worsley), po jehož přečtení jsem znovu kroutila udiveně hlavou. Jane to vážně neměla jednoduché - po smrti otce přišla o domov, jelikož ho zdědil mužský dědic a všechny nezajištěné pozůstalé zůstaly závislé na movitějších mužských členech rodiny. A našla jej až před svou smrtí. Než začaly vycházet její knihy, trpěla nedostatkem peněz. Přestože měla možnost se výhodně vdát a všechny výše zmíněné problémy vyřešit, raději zrušila zasnoubení, protože si uvědomila, kým by se stala. Manželkou, jejíž jedinou povinností bylo rodit děti, starat se o domácnost a muže, kterého nemilovala. Raději snášela výčitky své matky, která jí ten odmítnutý sňatek nemohla odpustit, a za mne nepochopitelných podmínek psala své knihy. Jako spisovatelka, která ke svému psaní potřebuje naprostý klid a soustředění, dodnes nechápu, jak mohla Jane tvořit uprostřed pokoje plného tlachajících lidí a za neustálého vyrušování. Občas si představuji, jak zrovna pracně přepisuje Pýchu a předsudek a její matka naléhavě volá z vedlejšího pokoje: “Jane, pojď mi pomoct pověsit ty závěsy, neseď pořád zbytečně u toho psacího stolu a konečně dělej něco užitečného!” A ona vzdychne, odloží pero, jde pověsit závěsy, které mohla klidně pověsit služka. Když se mírně zaprášená vrátí a znovu popadne pero, popis paní Bennetové se stane ještě kousavějším. 

Když ve svých 42 letech zemřela, zůstalo po ní šest dokončených románů. A jedna věčná otázka - jak je možné, že se tahle stará panna píšící jenom tom, jak se nějaká dívka snaží vdát, mohla stát jednou z nejobdivovanějších a nejčteněších spisovatelek světové literatury? I když takto se ptají asi jen ti, kterým její knihy nic neříkají. Nás, kteří máme svou čestnou austenovskou polici v knihovně, podobná otázka ani nenapadne. Protože čteme její knihy stále dokola. Zejména v nelehkých dobách, kdy je máme místo terapie. Odnesou nás totiž do časů, které plynuly nějak pomaleji a klidněji, do doby pevně stanovených pravidel, která sice pro nás až nepochopitelně svazovala život žen, jenže také dávala jistotu daných mantinelů. Můžeme znovu držet palce oblíbeným hrdinkám, kterým se nějak podařilo stát se součástí našich životů a nakonec dosáhnout svého. A také se můžeme znovu smát značně nesnesitelné paní Bennetové, hloupému panu Collinsovi, parádivému panu Elliotovi, hypochondrii pana Woodhouse a lakomé Elinořině švagrové. Protože romány Jane Austenové se točí jenom kolem vdavek pouze zdánlivě, jsou totiž plné neuvěřitelně bystrých postřehů, výstižných dialogů a štiplavého, i když dobře ukrytého, humoru. A v mnohých skvěle vystižených postavách můžeme ještě dnes rozpoznat někoho z vlastního příbuzenstva nebo okruhu svých známých. Možná proto, že svět se od Janiny doby sice naprosto změnil, jen lidé jsou stále stejní. 

Takže mám ve své knihovně všech šest jejích dokončených románů a dva, které dopsali jiní - Sanditon a Watsonovi. A jako zatvrzelá fanynka této spisovatelky (a že je nás opravdu hodně) pravidelně doplňuji sbírku povedenými knihami, které s ní souvisí. 

Začalo to románem Longbourn od Jo Baker. V horních patrech domu Bennetových se odehrává Pýcha a předsudek a dole v kuchyni i pod schody žijí svůj život plný špíny, potu a rozedřených mozolů lidé, o kterých je v původním románu jen krátká zmínka. Hospodyně paní Hillová a její homosexuální manžel, kterého si vzala poté, co porodila panu Bennetovi nemanželského syna. Jinak bezejmenné služky, které konečně dostaly jméno i vlastní osud. Než jim ten osud mírně zkomplikuje Wickham, který stále neví, kam patří, takže do jejich kuchyně vstupuje až příliš často. I jeho záliba v příliš mladých dívkách zde vyznívá mnohem temněji, než v dobách, kdy se dívky vdávaly už v patnácti letech.

Zcela chápu, že je až frustrující ta skutečnost, že další romány už Jane nenapíše a nás všechny by hrozně zajímalo, jak to bylo dál. Třeba s mou nejoblíbenější postavou - Elizabeth Bennetovou. Jako první tuto otázku nečekaně vyřešila další moje oblíbená spisovatelka P.D.James, když napsala detektivku Smrt přichází do Pemberley. V krásném domě pana Darcyho žije Elizabeth spokojeným životem se svými dvěma synky a stále trochu odtažitým manželem. Sestra Jane a pan Bingley bydlí nedaleko, pan Bennet jezdí na časté návštěvy, které spokojeně tráví v místní obrovské knihovně. Jen paní Bennetová zůstává raději doma, kde se může neustále chlubit tím, jak skvěle vyvdala své dcery. Až na nepoučitelnou Lydii, kterou sice nikam moc nezvou, jenže ona se stejně občas vnutí svým lépe provdaným sestrán na návštěvu. Wickham má na Pemberley zakázaný vstup ze známých důvodů. Což stále bere jako velkou nespravedlnost, až jednoho dne všem příbuzným opět zkomplikuje život, protože je obviněn z vraždy.

Další spisovatelka Elizabeth Aston šla ještě dál a napsala příběhy další generace Darcyových. Jejich pěti dcer a několika dalších sestřenic. A jelikož ctila ducha svého vzoru, tak jsem do své čestné police zařadila všech šest románů inspirovaných naším společným idolem.

Skvělé jsou i Ztracené memoáry Jane Austenové od Syrie James. Ta se pro změnu nechala inspirovat skutečností, že Janina sestra Cassandra po smrti své milované sestry na základě jejího přání spálila veškerou Janinu osobní korespondenci. Zřejmě proto, že se její typický humor v nich obsažený dotýkal ještě žijících příbuzných. Kdo mohl tehdy tušit, že se dochované dopisy této spisovatelky stanou tak cennou a vzácnou komoditou. A ty, co se nezachovaly, si budoucí generace domyslí. Takže se z údajně dochovaných a naprostou náhodou nalezených pamětí dozvídáme, že byl jeden muž, kterého by si Jane Austenová s velkou radostí a láskou vzala. Jenže byl zasnoubený s jinou. Co vám to připomíná? Že by Rozum a cit? Mimochodem jeden z mých méně oblíbených, protože nějak nedávám Marianne.

S velkou radostí jsem do své police cti zařadila i knihu Spolek Jane Austenové od Natalie Jenner. Vypráví o tom, jak skupina nadšenců po druhé světové válce na poslední chvíli zachránila poslední dům, ve kterém Jane žila. Chawton. Možná i proto, že do podobného spolku bych já sama vstoupila okamžitě a s naprostým nadšením.

A ať nezůstaneme jen u knih. V dobách, kdy mi dochází radost i energie, si totiž občas pouštím i austenovské filmy. Nejen filmové adaptace všech jejích děl, ale i ty, které jsou jejími díly inspirované. Samozřejmě, že poslední adaptaci Pýchy a předsudku od režiséra jménem Ang Lee s Keirou Knightley (mimochodem, vzpomenete si, jak se jmenovala Emma Woodhouse po sňatku?:-) považuji za absolutně nejzdařilejší, protože má nejen skvělý námět, hlavní představitelku i paní Bennetovou, ale i vynikající kameru a hudbu.

Sjela jsem i Vášeň a cit s Annou Hathaway, Smutky slečny Austenové i v Zemi Jane Austenové.

Ale asi nejvíce mne baví Láska podle předlohy, kde členové knižního klubu zjišťují, že se jejich životy až nebezpečně začínají podobat románům, které s takovým nadšením rozebírají na svých schůzkách. A mimochodem, koho z vás napadlo, že i Deník Bridget Jonesové nemá svého pana Darcyho jen tak?

Ano, ano, milý čtenáři, tímto zcela bez mučení veřejně přiznávám, jak to mám s Jane. Já ji prostě miluju a jsem jí neskutečně vděčná, že byla. Pomohla mi přežít všechny mé životní krize i covidovou pandemii a je mi naprosto jasné, že moje austenovská police v knihovně nebude nikdy zahálet. Bez jakékoli pýchy a předsudku a s rozumem i s citem.

Ps. A proč jsem se pustila do takové ódy na Jane Austenovou? Protože jsem odevzdala druhou verzi své šesté knihy a mám za sebou dva měsíce oprav a úprav s mou skvělou redaktorkou Katkou. Nyní přichází ta nejméně oblíbená část života spisovatelky - čekání na výsledek a reakce čtenářů:-) Takže jsem se v rámci odpočinku od vlastních slov znovu vrhla na všechny Janiny romány. Jsou prostě silně terapeutické!