Prastará dáma

Jako malá holčička se zabydlela na kraji rozhlehlého zálivu, záda jí kryly vysoké hory a nohy omývalo smaragdové moře. A jak rostla do krásy, zalíbila se mnohým milencům ze všech koutů světa. Ten první byl Řek, další z Říma, z Madridu nebo Vídně, občas z Paříže nebo Instanbulu. Už ani ona sama si nepamatuje, kolik těch dobyvatelů vlastně bylo. Někteří se zpočátku chovali slušně, jenže znáte to, otevřete jim náruč nebo chvíli děláte drahoty, výsledek je stejný. Vezmou si, co chtějí a ani k vašim dětem se většinou nechovají hezky. Nakonec vám vyberou účet, raději se vrátí domů a nechají po sobě pěkný binec. Pokaždé se musíte oklepat, opravit rozbitý nábytek, nakoupit nové talíře a vše, co po nich zůstalo, raději schovat do skříně. A jak skříní přibývalo, občas raději zůstala single nebo ve velmi volném svazku. Jenže pak na ty dveře zase zaklepal někdo jiný. Nebo je rovnou vyrazil.

Už z toho vážně začínala být unavená a přestala na sebe dbát. Má to vůbec smysl snažit se být pořád krásná, když přitahujete nevítanou pozornost a pořád se vás někdo snaží dobýt? A když se mu to nedaří, tak vám rozbije okna a snaží se vám zapálit střechu? A tak si řekla, že na to vážně kašle, přestala se malovat i strojit a starat se o děti. Stejně dělají hrozný hluk a pořád jen křičí. Jenže když děti necháte vyrůstat jako dříví v lese, začnou zlobit, chytnou se nějakého pouličního gangu a naprosto nerespektují pravidla. Takže když vás občas navštíví sestra ze Severu, chodí po domě s nosem nahoru, chvílemi ho tak štítivě nakrčí a dává ostentativně najevo, že jste špatná matka, protože z vašich dětí rostou kriminálníci a pořád utíkají z domu. A taky byste si mohla jednou za čas uklidit a vážit si rodinného dědictví. Nakonec vám při odjezdu sdělí, že jste ostuda rodiny a vaše nevycválané děti kazí ty její dobře vychované, takže nepočítejte s tím, že vás někdy pozve k sobě domů. Bylo toho na ni prostě moc, možná i proto stále více tloustla, až zalehla celý záliv. A stejně o ní pořád vykládali, že je tak krásná, takže ji stačí uvidět a zemřít. 

A ke všemu ten soused. Většinou ho není vidět, protože se pořád mračí, tyčí se v sousedství jako nějaký spící drak a rozparádí se jen občas, jenže pak stojí za to. Vybuchne dlouho potlačovaným vztekem a je mu úplně jedno, jaké napáchá škody. Může se jí někdo divit, že z něj byla na nervy a stala se z ní ukřičená, hádavá a nepořádná ženská, která není zrovna vlídná na hosty? I když, pokud se dobře vyspí a má dobrou náladu, najednou připomíná krásnou Sophii Lorenovou hrdě kráčící v sepraných šatech úzkými ulicemi oprýskaných domů. Včera, dnes i zítra ohromí hosty obsahem svých skříní, kde se dají nalézt skutečné skvosty zaniklých civilizací i království, vzorně uklizeným výstavním obývákem zvaným Toledo a hlavně svou kuchyní. 

Ona totiž umí skvěle vařit. Takže když si u ní dáte pizzu v jedné z těch nepořádných hlučných ulic, zapomenete na všechny její nedostatky. V ústech se vám rozlije naprosté blaho z chuti zralých domácích rajčat a jemného sýra. Ale hlavní je to těsto - je nadýchané a přitom křupavé, voňavé náznaky bylinek a slané tak akorát. A vy pochopíte, že všichni, kdo tvrdili, že nejlepší pizzu najdete jen v Neapoli, měli naprostou pravdu. Takže téhle prastaré dámě odpustíte naprosto všechno. I strach přejít v jejích ulicích na zelenou, povalující se hromady odpadků, neustále troubící auta a mladíka, který ve dvě ráno túruje mopeda přímo pod vaším oknem. A přestanete se té její někdy až agresivní energii divit, koneckonců žije vedle Vesuvu, takže neví dne ani hodiny. Protože až se vrátíte domů, budete si sice vážit uklizených ulic a ticha, jenže tu esenci neapolské pizzy budete v puse cítit už napořád a žádná dosud výborná pizza z vašeho širokého okolí vedle ní bohužel neobstojí.

Možná se budete muset jednoho dne vrátit a zase přijít Neapoli na chuť.