Projdi si smutkem...

“Musíš se s tím už nějak vyrovnat… S tím nic nenaděláš a musíš to přijmout, jak to je… Tak už si to tak neber, vždyť už je to měsíc (nebo také rok)…” Podobné knížecí rady dostává asi každý, komu odešel velmi blízký člověk, a on stále smutní. Protože najednou má v srdci velkou dutou díru a ta se stále nechce zacelit. Nejde to. Takže zmíněné knížecí rady rozhodně nepomáhají, spíše v nás probudí pocit viny, že se svým smutkem druhé asi obtěžujeme. 

Jenže v naší přetechnizované společnosti se smutek a smrt bohužel stává něčím, o čem se nemluví a je lepší se tvářit, že ani neexistuje. Nějak si nechceme připustit, že smrt je součástí našich životů a že čím jsme starší, tím více navštěvujeme hrobů. A začínáme si stále palčivěji uvědomovat, že jednoho dne navštívíme i ten svůj. A co s tím, když přece musíme být stále happy, výkonní a pozitivní? 

A pak jednoho dne zvednete telefon a rána dopadne. Já ho takto zvedla před měsícem a dozvěděla se, že jedna z mých nejbližších a vzácných přítelkyň zemřela ve spánku. Byla naprosto zdravá a stejně stará jako já. Nejdříve jsem tomu nedokázala uvěřit a ještě chvíli doufala, že se jedná o nějaký nejapný žert. V ten den u nás byla dlouho očekávaná návštěva zdaleka a já si vůbec nedokázala představit, že se vrátím do rozveseleného obýváku a budu se tvářit, že se nic nestalo. Nezbylo, než se držet v našich končinách zavedeného zvyku a raději se pokusit opít. Když návštěva odjela, konečně jsem mohla brečet. A zjišťovat, co se skutečně stalo, protože u takto nečekaných úmrtí vás napadne ledacos. Jediné, co nás všechny “uklidnilo”, bylo zjištění, že zemřela ve spánku na svou první a poslední srdeční arytmii. Jak následně řekla moje osmdesátiletá maminka: “Takovou smrt bych si přála taky, ale já už na to mám věk.”

Za dva týdny byl pohřeb. Takový, jaký má být - všichni pláčou a pak si spolu sednou, najedí se, napijí se, znovu popláčou, zavzpomínají a nakonec se i zasmějí. Říkala jsem si, že se znovu ukazuje, jak jsou rituály důležité, a že jsem to snad všechno uzavřela a ukončila a teď už musím jít dál. I bez člověka, který mi bude chybět už napořád. Ale že to jako vždycky stejně zvládnu.

Jenže pak se začaly dít věci. Co se mohlo zkomplikovat, to se zkomplikovalo, co se mohlo pokazit, to se pokazilo. A já se ptala, proč se mi to děje a pokaždé si smutně uvědomila, že ještě před pár týdny bych vytočila jedno číslo a zeptala se na radu. Jenže ta, která viděla až za roh a dokázala moudře poradit, už telefon nezvedne. Nikdy. A zavolat se jí dá akorát tak do nebe. Protože tam určitě je a jinde být ani nemůže.

Byla jsem čím dál unavenější, a stále silněji cítila, jak mi praská hlava a nevejdou se do ní žádné další informace. Nemohla jsem se dívat na zprávy, číst maily, řešit problémy a naslouchat nářkům jiných lidí. Nemohla jsem ani využít svých obvyklých pomocníků - knih a hudby. Nešlo to. Hlava mi praskala stále víc a reagovala jsem značně podrážděně na celé své okolí. A pak nám souhrou zcela neuvěřitelných náhod poprvé v životě uletělo letadlo na dovolenou, kde jsem měla kromě jiného přejít na jiné myšlenky. To byla asi poslední kapka, po které jsem si uvědomila, že se hroutím jako domeček z karet. Nakonec to tělo vyřešilo za mne. Poslalo mě do postele k horkému čaji, naprostému tichu a klidu. Zvládla jsem pouze tupě zírat na seriál Koruna (a jelikož zrovna umřela královna, tak to bylo vlastně k tématu) nebo z okna pozorovat kopečky a lesy kolem našeho domu. Strávila jsem tímto způsobem několik dní a pokaždé, když jsem si řekla, že už je mi dobře, takže přece už zvládnu vstát a konečně něco dělat, tělo mě hodilo zpátky do postele. Smutek je totiž nakažlivý. Jako jedna ze základních lidských emocí patří k těm nejsilnějším a ti, ke kterým momentálně nepatří, se zcela pochopitelně nakazit nechtějí. A pak i v dobré víře udělují knížecí rady. Proto je nejlepší s ním zůstat sám. Ve smutkové karanténě. Ticho a klid nám totiž pomůže mnohé pochopit a vzpomenout si na rady, které jsme už dostali, jen jsme tehdy netušili, že je budeme někdy potřebovat.

Najednou jsem si vzpomněla na slova právě té, po které ta velká rána zbyla, že i smutek patří k životu a nejde ho zahnat ani vytěsnit, musí se prožít. Musíme se jím probrodit a vypustit ho tím, že ho přijmeme a přestaneme předstírat, že se nic nestalo. Zvládneme ho jedině tak, že ho necháme pomalu a trpělivě odtéci, a teprve pak můžeme čekat, až se ta rána v nás přirozeně zacelí. Prostě zapomínáme, že smutek nám pomáhá se vyléčit tím správným způsobem. 

Také jsem si vzpomněla na jednu starou paní z Balkánu, které zemřel manžel. Po jeho smrti několik dní seděla s očima upřenýma do dáli, nejedla, téměř nepila a mlčela. Její rodina to respektovala a chápala. Nechali ji sedět a jen občas za ní přišli, mlčky ji pohladili a zase odešli. A divili se, čemu se divím. A pak na další kamarádku, které také zemřel manžel. Ta si během posledních dvou let zavedla svůj vlastní rituál. Když smutek v nestřežené chvíli přijde, sedne si, pustí si poslední CD Leonarda Cohena a pustí slzy ven. Pokaždé se jí uleví.
Nakonec jsem si našla svou vlastní píseň pro smutek. Calling All Angels od Jane Siberry. Když jsem ji hledala na YouTube, přečetla jsem si ty desítky komentářů jejích posluchačů. Téměř všechny byly na stejné téma - smutek a smrt. Kolik lidí si tuto píseň pustilo na pohřbu svého blízkého, kolika pomáhá unést odchod rodičů, partnerů i domácích mazlíčků. Najednou jsem si uvědomila, kolik nás, kteří smutkem procházíme nebo jsme jím už prošli, vlastně je. A dokážeme se navzájem pochopit. Jenže vyléčit se musíme sami. Tím, že si pomalu a trpělivě projdeme smutkem a očištěni smířením vyjdeme opět do světa, který už stejně budeme vidět jinak a z jiné perspektivy. Budeme totiž vědět, které dříve důležité věci vlastně až tak důležité nejsou. A kteří lidé v našem okolí nás mají rádi, i když jsme smutní.

https://www.youtube.com/watch?v=KRUErh47sao