Jen se z toho nepo… aneb Zápisky pamětnice III.

Po roce zdánlivě vzorného průvodcování sovětských turistů po Československé socialistické republice jsem postoupila do dalšího levelu. Stal se ze mne průvodce českých turistů za hranicemi ČSSR. Jak jsem později pochopila, rychlejší přesun do vyššího levelu souvisel i s tím, že nás průvodců bylo zapotřebí hodně a na jednom místě. Tedy ve Vlaku družby, který vyrazil na dva týdny až na Kavkaz. Ten tehdá celý patřil do “bratrské náruče” národů Sovětského svazu. A byl plný železničářů na dovolené. Jak během několika dnů zjistilo i mnoho mých tehdejších kolegů - zlatí sovětští turisté. Ti si pořád nestěžovali a byli vděční za všechno. Ale čím více jsme se blížili ke Kavkazu, tím jsem byla otrlejší a řekla si, že se mně svěřeným ovečkám stejně nezavděčím a v nejhorším si příští rok najdou jinou brigádu. Ze samotné cesty na Kavkaz si pamatuji jen to, jak jsme na každé zastávce nejdříve zamířili k místnímu pomníku padlých hrdinů, kde jsme položili věnec (vezli jsme jich s sebou dost) a pak nám možná ukázali i nějakou tu památku. A také cisterny s kvasem zaparkované na ulicích pro fronty občanů třímajících kbelíky, do kterých si nápoj vzdáleně připomínající pivo hodlali načepovat. On byl totiž v SSSR vyhlášen suchý zákon - tedy prohibice. Gorbačov se prostě rozhodl radikálně řešit nejen Pěrestrojku ale také obří problém s alkoholismem svých občanů. Psal se rok 1987 a nikdo z nás netušil, že za pár let bude mít Gorbi mnohem větší problémy, které nakonec vyřeší odchodem na daču. A pak si také pamatuji ruského studenta Grigorije, který k nám přistoupil v Rostově na Donu na výpomoc. Byl to moc hodný a převážně smutný kluk, který nám jednoho dne sdělil: “U nás zdravotnictví vypadá tak, že musíš být hodně zdravý, abys to léčení přežil.” Tomuto výroku jsme se tenkrát zasmáli, pomlouvali pro změnu české zdravotnictví, a nikdo z nás netušil, jak velkou má Grigorij pravdu.
A pak jsme dojeli do Baku (hlavní město Ázerbajdžánu). Šéf tamní bratrské cestovní kanceláře nás průvodce pozval na večeři do místní restaurace. Uprostřed nádvoří se zurčící kašnou, kolem stoly, u kterých se sedí jen na polštářích, šašlik, víno a obrovské černé třešně. Dodnes si říkám, že právě ty jsem si měla odpustit. Byl to pohádkový večer v jiném světě u Kaspického moře. A druhý den Tbilisi. Tam jsme sice také pokládali věnec, jenže zrovna gruzínský památník padlých hrdinů se nachází v impozantním údolí s neuvěřitelnou atmosférou a sochy jsou prostě jiné - obrovské, tajemné, originální. Jako celá Gruzie. Po dvou dnech pobytu v této krásné zemi se scházíme na hlavním nádraží a něco se začíná dít. Nejen v mých vnitřnostech. A to tak razantně, že už ani nemám sílu hodnotit místní veřejný záchod, který vypadá jako dost zanedbaná tělocvična s kachlíky místo parket a řadami tureckých záchodů podél stěn bez jakéhokoliv soukromí. Splachuje se hadicí, kterou třímá místní obsluha.

Odjíždíme do Arménie. Ve vlaku houstne atmosféra i vzduch a nestačí záchody ani toaletní papír. Já mám bohužel smůlu, protože jako jednu z deseti nejhůře postižených mě na hlavním nádraží v Jerevanu vynášejí z vlaku na nosítkách. Odvážejí nás do nemocnice a pak si asi jeden den nepamatuji. Proberu se ve velkém nemocničním pokoji a vedle mé postele stojí kufr, který mi zabalily mé méně postižené kolegyně nacházející se ve vlaku, který už odjel.
Na vedlejších postelích úpí tři české turistky a ve vedlejším pokoji šest českých turistů. Jim i mně dochází, že se nacházíme ve velkém průseru, vzhledem k našim zdravotním potížím má toto jadrné české slovo více konotací, a já jsem jediná průvodkyně, která jim zbyla a mluví slušně rusky. Naším štěstím bylo, že jakožto inostránci - tedy cizinci, máme nadstandartní péči. Alespoň personál nám to tvrdil. A taky nám tvrdil, že jsme neuvěřitelně rozmazlení. Což se projevilo tím, že když do našeho pokoje vešla sestra s jednou obří koňskou injekcí, kterou zapíchla do nejbližší zadnice a aniž aspoň otřela jehlu, zamířila s ní k další zadnici, tak jsme začaly vyděšeně křičet, že to přece nemůže! Naštvaně položila onu obří injekci na židli a odešla si stěžovat nadřízenému lékaři. Když přišel, trochu kroutil hlavou a divil se,  proč se nám to nelíbí. A konečně nám vysvětlil, proč jsme vlastně v nemocnici. Protože máme dyzentérii. Přeloženo do češtiny - úplavici. A že neví, jak dlouho u nich budeme a co s námi bude dál. Protože náš vlak už dávno jel. Jedno však ví jistě, že můžeme být rádi, že jsme u nich v nemocnici a neumřeli jsme. Když odešel a já to ostatním přeložila, jedna ze spolutrpících se nejdříve rozplakala a pak nám vysvětlila, co to ta úplavice vlastně je a hlavně co znamená - naprostou izolaci, dlouhodobou dietu a karanténu. Teda aspoň v Čechách.

Hned další den přišla návštěva. Dva podivní pánové s bezvýraznými obličeji. Asi hodinu se mne vyptávali, co a kdy jsme jedli, s kým jiným kromě účastníků zájezdu jsme mluvili, jestli ve vlaku nebyl někdo cizí, kdy se nám udělalo špatně… Po hodině hovoru se mi z nich udělalo špatně znovu a tak se pokoušeli vyptávat rukama nohama zbývajících inostránců a nakonec to vzdali. 

“Víš, kdo to asi byl?” zeptala se zamyšleně dáma na vedlejší posteli, když se za nimi konečně zavřely dveře. “To byla KGB, možná si myslí, že nás někdo otrávil. A protože jsme jeli Vlakem družby, tak to zřejmě vyhodnotili jako politickou sabotáž.” 

Že má asi pravdu, mi došlo ve chvíli, kdy jsem zjistila, že naši skupinku místní označují jako ti “otravljonyje”. Tedy ty otrávené. Původně jsem se domnívala, že místní personál to míní jako ty otravné, ale pak nám tak říkali i na jiných místech našeho dlouhého pobytu na území SSSR.

Na slova studenta Grigorije jsem si v tom čase stráveném v nemocnici vzpomněla mnohokrát - když nám přinesli hustou kaši plovoucí v másle (jakože dieta), když nám brali vzorky do neoznačených lahviček, takže nechápu, jak mohli poznat, kdo je ještě pozitivní a kdo už ne. Když nám sestra vykládala, že nás původně nikdo nechtěl ošetřovat, protože jsme inostránci a máme u nás SPID (tedy AIDS). Vzhledem k místnímu způsobu aplikace injekcí mi to přišlo vtipné. Když jsem konečně mohla chodit a viděla jsem ty méně privilegované pacienty v přecpaných pokojích s odlupující se omítkou, kteří leželi na postelích v různobarevných teplákových soupravách a obklopeni rodinami, které jim nosily jídlo, protože jinak by možná neumřeli na infarkt, ale hladem určitě. Když mi náš lékař, který na mne celou dobu dělal oči a byl vlastně roztomilý, přinesl třešně. Aby mi udělal radost. A byl moc smutný, když jsem je odmítla.

Po týdnu nás se zjevnou úlevou poslali z nemocnice pryč. Do nejlepšího hotelu v Jerevanu, kde nás čekal český konzul. Který nám vysvětlil, že nikomu nesmíme prozradit, že máme dyzentérii a naopak máme všem tvrdit, že tu předepsanou přísnou dietu držíme z důvodů náboženského přesvědčení. Že se nás sice pokusí dostat zpátky domů co nejdříve, ale kdy to bude, to tedy neví, protože sehnat místo pro deset cestujících je nadlidský úkol v zemi, kde se na letenku čeká třeba rok. A že mu mám každé ráno volat.

Když v roce 1988 Arménii postihlo obří zemětřesení, nemocnice se zřítila i s lékaři, sestrami a pacienty z útesu, na kterém se tyčila nad městem. Myslím na ně dodnes. V dobrém. Protože koneckonců - přežili jsme to i díky nim. A ve zdraví se vrátili domů, i když to dalo zabrat.

Ale to zase příště…

 

PS. Může se mi někdo divit, že když si přede mnou někdo stěžuje na naše české zdravotnictví, pokouším se mu vysvětlovat, proč mně naopak připadá naprosto skvělé?:-))

Facebook Instagram