Ohloběnka - ukázka z kapitoly Muž s černými copy (13.století)

Les, kterým procházeli, ho trochu děsil podivným tichem a přítmím. Bránilo slunci dotknout se kořenů a měkké prsti, co se mu občas zahoupala pod chodidly v pevných kožených botách. Kdysi dávno mu je ušila matka a on je z pověrčivosti sundal jen tehdy, když potřebovaly opravit. Tady je to jiné, tady nejsme sami, někdo nás pozoruje a hodnotí. A není to člověk ani zvěř. I jeho velký chlupatý pes, který jako vždy běžel před ním, působil neklidně a stahoval ocas mezi zadní nohy.

Muž šel příliš rychle, takže jeho druhové zůstali až daleko za ním, ale teď se zastavil a zvedl nos k zelené střeše nad hlavou. Zneklidňovala ho stejně jako všechny střechy, pod nimiž kdy stál. A pak ucítil pach, který ho vždy naplnil radostí. Pach vody. Tam, kde se narodil, znamenal mnohé, hlavně život. Protože jeho rodné pláně byly holé a plné skučícího větru, suché trávy a nekonečně vzdáleného obzoru. Ale tady tekla voda snad všude. Stále se nedokázal vyrovnat s tím, že v této zemi plné vysokých stromů téměř nikdy nevidí do dálek, na které byly jeho oči zvyklé. Pokaždé když vystoupali na nejvyšší bod své cesty, spatřili další a další zarostlé kopce, jen občas v údolích zahlédli úzký sloup kouře z lidských obydlí a mohli se vydat za kořistí. Vlastně se několikrát přistihl, jak lidem v údolích závidí, že mají tolik vody a tolik dříví na podpal. Jenže jenom ti, kteří nikdy netuší, kdy se zase napijí, až jim v kožených vacích zavěšených u sedla dojde voda, jsou tvrdí a nelítostní. Ale zdejším lidem stačí jen vyjít z domu a nabrat si to průzračné zlato, co tady jen tak zbůhdarma bez ustání teče a teče. Nevědí, jaké to je, cítit v krku spalující žízeň, kdy se jazyk promění v suché hladové zvíře a dráždí vysušené hrdlo. Takže není divu, že jsou jako hloupé a zmatené ovce, když mezi ně vběhne vlk. Pobíhají kolem a vyděšeně bečí až do chvíle, kdy jim dravec konečně rozdrásá krk.

Ale stejně by byl nejraději zpátky, tam, odkud vyšli před mnoha lety. Nekonečná step se stala jen matnou vzpomínkou na dětství, kdy se batolil mezi nohama koní a jako každé dítě jejich kmene věděl, že mu nic neudělají. Kdy cítil pach žluklého tuku linoucího se ze šatů své matky. Ta ho sice pohladila jen zřídka a byla tvrdá jako všechny jejich ženy s mastnými černými copy a širokou tváří, velmi rychle plnou vrásek, protože vítr na jejich pláních byl k lícím žen nemilosrdný. A jen ty hodně mladé, svobodné nebo vysoce postavené měly tváře hladce napjaté přes vystouplé lícní kosti pod úzkýma očima. Jeho matka leží v hrobě někde mezi těmi pláněmi a prvními lesy. Vstoupili do nich, když se jejich kmen rozhodl přidat k dalším kmenům a vyrazit společně na dlouhou pouť, provázenou ohněm a pachem krve lidí, kterým vzali všechno, co dokázali naložit na vozy.

Když dorazili do Uher za příbuzným jeho děda, místo, kde mohli zůstat, na něj bylo až příliš zelené a plné vody. Než je uherský král vyzval, aby se připojili k jeho vojsku, začínal se bát, že se i z nich stanou ovce. Jak byl rád, že ho otec tak dobře vycvičil a on může těm nafoukaným uherským panákům s nevyholenými hlavami, kteří se tváří, jako by byli něco lepšího než oni, spolu s ostatními ukázat, že to oni jsou ti nejlepší bojovníci. Protože dokážou střílet jeden šíp za druhým za plného trysku, vrostlí do hřbetu koně tak, že ten se otočí na místě jen na jemný pohyb paty svého jezdce, aby se dal na úprk. A ti směšní panáci v chrastícím těžkém brnění, které je stejně nedokáže ochránit před ostřím zahnutých mečů, se za nimi pustí s klamným pocitem vítězství. Přestanou si hlídat pevné řady a pak se diví, když se zdánlivě prchající koně zase otočí a změní se v záplavu rozzuřených bodajících vos. Padají pak k zemi jako zralé ovoce ze stromů vydané na pospas divoké zvěři. A co udělají Uhři? Zase nad ním i jeho muži ohrnou nos, tváří se, že vítězství je jenom jejich. Stejně tak se ušklíbali, když jim jejich vůdce Ketan zajistil další vítězství tím, že zvedl hlavu ke kulatému měsíci na čistém nebi a radostně vyl. Chtěl tak svým mužům ukázat, jak se těší na další bitvu. A když mu začali odpovídat vlci ukrytí v lesích kolem nás, jeho muži vyli s nimi, protože věděli, že je to znamení, které jim dávají jejich vlastní bohové. A ne ten jejich nahý a smutný chudák na kříži, kterým se Uhři tak rádi ohánějí, ale vůbec se nezdráhají vypalovat domy, ve kterých ten kříž s jejich bohem visí na zdi.

Hlas tenkého pramínku vody ho přivedl k tůňce na mýtince a byl tak uklidňující, že se mu najednou chtělo zastavit, jen se tak posadit do zelené trávy a naslouchat. Jenže měl žízeň a voda byla tak lahodná, že od pasu odepnul koženou lahvici, ponořil ji do tůňky a pak k ní pustil psa. Ten hltavě pil, až sliny z jeho tlamy znečistily hladinu. Najednou pes polekaně uskočil, protože z tůňky vyskočila tlustá žába plná bradavic, posadila se na jeden z kamenů a její vystouplé oči na něj zlostně zíraly. Když se po ní pes ohnal, okamžitě bolestně zanaříkal, odskočil a žába velkým skokem pyšně zmizela pod hladinou. Pes přiběhl k němu, celý se třásl a s kňučením si lehl k jeho nohám. „Copak? Ty se bojíš něčeho menšího, než jsi ty? Vždyť se radostně vrháš do každé vřavy stejně jako tvůj pán. Něco tady je a my to raději necháme na pokoji, co říkáš?“ Pohladil psa po hřbetě a přikázal mu, aby byl zticha. Ten plácl ocasem o zem a už tiše položil hlavu na přední tlapy. Muž se posadil vedle něj a klid mýtiny dovolil jeho myšlenkám plynout. 

Stejně musím počkat na ostatní. Kdyby se takto odtrhl někdo z mého oddílu, hned bych ho potrestal za neposlušnost a hloupost. A v údolí pod námi zase čekají další, kteří ještě nevědí, že budou už brzy pobíhat jako ovce odsouzené k porážce. Oni asi rádi trpí a vyžívají se ve zbytečné bolesti. Jako tehdy, když jsme vtrhli do toho velkého kamenného domu s úzkou věží. Vypadalo to, že je prázdný, ale pak jsme uslyšeli zpěv, který nás dovedl až do místnosti s vysokým stropem a ozdobným stolem pod tím největším křížem s tou smutnou postavou, jaký jsem kdy viděl. Byla plná klečících lidí v tmavých kutnách přepásaných jen šňůrou, drželi před sebou sepjaté ruce, jen zírali na ten kříž a ani se nepohnuli, když jsme prudce rozrazili těžká dřevěná vrata. Já se tehdy smál, že se nám sami naskládali do řady, abychom se nemuseli namáhat a mohli setnout víc hlav najednou. A mí lidé pak soutěžili, kolik hlav dokážou jednou ranou shodit na kamennou podlahu, oblýskanou těmi jejich pokornými koleny. Jenže ti, kdo ještě žili, se stále modlili a jen dál upírali zrak na kříž. Náš velitel nám pak řekl, že ti blázni věří tomu, že když odejdou mučednickou smrtí, vstoupí rovnou na nebesa ke svému pánu, což si prý přejí po celý svůj život plný odříkání. A my se tomu řehtali, až nás břicha bolela. Co je to za hloupého boha, kvůli kterému se nenajedí, i když mohou? Naši bohové se přece radují, když se radujeme my, a čím víc hlav nepřátel nasbíráme, tím nás mají raději.

Jenže když proti sobě nemám rovnocenného protivníka, zabíjení mě přestává těšit. Dříve jsem se s chutí vrhal do každého chumlu a oháněl se zbraní, hrdý na to, kým jsem a do jakého kmene patřím, ale poslední dobou mě napadá, že i ta největší zábava jednou omrzí. Možná už jsem starý, protože se stále více bojím, že se nevrátím domů. Náš chán prý nechce o návratu ani slyšet, tvrdí, že tam dál jsou ještě bohatší země, kde jsou lidé ještě změkčilejší, a naším úkolem je všechny pobít a vzít jim vše, co půjde naložit na vozy. Dokonce prý chce provdat svou dceru za syna uherského krále, abychom mohli v Uhrách zůstat už natrvalo. To se mi nelíbí už vůbec, nakonec nás ještě bude nutit, abychom místo stanů obývali domy se střechami. To raději táhnout neznámými kraji a nebát se dne, kdy i nade mnou náš šaman zavrtí hlavou. Pokaždé když obchází padlé a zraněné, přesně pozná, komu má cenu pomáhat a koho raději nechá odejít k našim bohům.

Zvuk tenkého pramínku vody byl tak uklidňující, že se mu chtělo jen se položit, poslouchat ten nádherný hlas a spát. Voda zpívala a stále více ho lákala ke spočinutí. Zavřel tedy oči a octl se tam, kde vždy pobýval před usnutím, v krajině mezi spánkem a bdělostí, kde se míhají vytoužené vidiny. Jenže najednou bylo kolem něj vše zelené a modré a skláněla se nad ním žena z vody, průhledná a čirá. Vlasy se jí vlnily stejně jako voda obtékající kameny dolů do údolí, vznášela se a nepatřila k zemi. Naklonila hlavu a zvědavě si ho prohlížela. Cítil z ní klid, který ho ještě více uspával, ale zároveň v sobě měla něco, čím ho znepokojovala. Nebyla z tohoto světa.

„Kdo jsi a proč jsi sem přišel?“ zeptala se ho. „Tvoje tvář je jiná než ty, které jsem zvyklá vídat... Nikdo nemá tak úzké oči nad vystouplými lícními kostmi, nikdo nemá takto vyholené temeno a muži zde rozhodně nenosí tak dlouhé copy ani podobný oděv... Je z něj cítit příliš mnoho cizí krve...“

Nedokázal jí odpovědět, jazyk mu ztěžkl. Začal se jí bát. Jak to, že mluví naší řečí? „Nemluvím žádným jazykem, jen slyším tvé myšlenky a vidím obrazy v tvé hlavě.“ 
Hlavou se mu zmateně míhaly děje uplynulých dnů, ona se narovnala a znechuceně odstoupila. „Měl pravdu, jste horší než hladoví vlci, protože ti loví kvůli prázdnému žaludku, a ne pro zábavu...“ 
Zamračila se, pak zvedla ruku a ukázala směrem, kterým přišel. „Vrať se a dál nechoď. To ti přikazuji!“ řekla přísně. A zmizela.

Trhl sebou a celý zmatený se probudil. Pes vedle něj stál s naježeným hřbetem a vrčel. Snažil se ho uklidnit stejně jako sebe, ale pak zaslechl, jak kousek od něj šustí tráva a ti, kteří se snaží našlapovat potichu, stejně svými chodidly rozeznívají měkkou podestýlku lesa. Okamžitě se probral a pro jistotu se skutálel do úkrytu vysokého kapradí. Pes začal radostně mávat ocasem a on se uklidnil, když rozeznal slova svého jazyka, tentokrát šeptaného lidským hlasem. Rychle vyskočil na nohy a snažil se tvářit náležitě přísně.„Konečně!“ štěkl drsně a doufal, že na něm jeho lidé nepoznají, jak zmatené a dosud vyděšené jsou jeho myšlenky. „Kde jste se zatoulali? Dole jsem zahlédl kouř z několika obydlí a slyšel jsem bučet jejich krávy, půjdeme ještě víc dolů, ať víme, jestli má cenu na ně zaútočit.“
Až ho samotného udivilo, jak ho síla ženy, která se mu zjevila ve snu, nutí poslouchat její příkazy. Přece si nedám poroučet od nějakého cizího boha, stačí mi ti naši. A jak říkal šaman, toho na kříži si všímat nemusíme. Jenže to netušil, že tady jsou ještě jiní bohové. A kdo ví, co dokážou.
„Žádné zdržování, musíme najít místo, kde můžeme postavit stany. Někde, kde není tolik stromů a je pořádně vidět.“ Cítil, jak ho jeho lidé udiveně pozorují a nechápou, proč potřebuje tolik slov a proč jim vůbec něco vysvětluje. Jindy mu přece stačí jen vyštěknout příkaz a oni poslechnou, nepotřebují znát důvody jeho rozhodnutí. Zhluboka se nadechl a přál si jediné. Aby byl z toho podivného a nebezpečného místa co nejrychleji pryč.
„Naberte si vodu a jdeme!“ zakřičel a jeho lidé spokojeně přikývli. Jenže pak jeho pes zavrčel a rozběhl se do kopce přesně tím zakázaným směrem. Jeden z jeho lidí vyrazil za ním, a když se vrátil, hlásil, že našel stopy velkého kozího stáda a zahlédl kouř. A on se na svého milovaného psa poprvé opravdu rozzlobil. To hloupé zvíře! Teď už nemůže couvnout a těžko by vysvětloval, proč je tak nedůsledný. Kývl hlavou, jeho muži se radostně zašklebili a on jako první vykročil téměř neviditelnou stezkou.

Když zmizeli mezi stromy, dívala se za nimi a věděla, že tihle lidé s sebou nesou smrt. A jen doufala, že ještě uvidí tu, která za ní chodívá. Teď už jim může pomoci jen On. Vyslala k Němu naléhavou prosbu, a když se kolem studánky mihl obrovský šedý vlk, jehož podobu na sebe bere pokaždé, když se zlobí, trochu se jí ulevilo.

Uhodnete, kdo byl ten muž, který usnul u studánky a odkud přišel? A zajímá vás, jak to dopadlo se ženami, které chtěla studánka ochránit?
Už v říjnu 2026 se můžete dozvědět víc.
https://www.grada.cz/ohlobenka-15506/